SVĚTLO STÍNŮ 8. část (povídka)

V tom velkém množství novinek o ACR bych zapomněl uveřejnit další a poslední část mé povídky. Takže zde je. Doufám, že se vám bude líbit.


19. KAPITOLA – ZHANOBENÝ

Alighiero kráčel uprostřed davu rudě oděných vojáků.
S pouty na rukou.
V čele vojáků stál Cesare Borgia.
Kráčeli přes most Ponte Sant’Angelo, vedoucímu do Castela.
Alighiero se cítil naprosto zničený. Zhanobený. Ponížený. Nedokázal o tom přemýšlet.
Nikdy neohrozíš bratrstvo.
Právě tuto podmínku asasínů právě porušil.
Zahodil svou čest a ohrozil bratrstvo jen kvůli své vlastní zvědavosti!
Pokud někdy znovu potká Ezia, bál se toho setkání více než následujících týdnů v Castelu Sant’Angelo.
Alighiero se rozhodl, že se zlomit nenechá. Templářům nic neprozradí.
Poslední kousek cti si vzít nenechá.
---
Řím, Itálie
Červen 1503

Byl to měsíc. Už celkem měsíc žil Alighiero v malé vězeňské cele. Už měsíc žil jen o chlebu a vodě. Už měsíc byl mučen.
Mučení probíhalo každý týden jednou, nicméně Alighiero po pár dnech ztratil pojem o čase.
Vždy přišel Cesare se dvěma svalnatými muži. Každý měl v ruce železnou tyč. Když je viděl Alighiero poprvé, zalil ho studený pot.
Cesare vytáhl klíč a odemkl jím celu. Vešel dovnitř. Měsíční světlo procházející skrz malé okno ozářilo jeho černovlasou hlavu.
„Je ti jasné, proč tu jsme, asasíne,“ řekl chladně a stiskl svou tyč v ruce.
„To mi, bohužel, jasné není, Cesare,“ odvětil Alighiero.
Cesare udeřil.
Alighiero dostal ránu do levého ramene.
„Prosil bych si, abys mě oslovoval maestro.“
„Nejsem si jistý, zda jsi toho titulu hoden, Cesare.“
Další rána.
„Řekl jsem, že mě budeš oslovovat maestro, asasíne,“ ozval se nemilosrdně Cesare. „Takže, má otázka zní,“ pokračoval, „co jsi dělal ve vodě u Castela?“
„Že bych… že bych plaval, maestro?“
Úder. „Neopovažuj se být takhle drzý. Mí muži tě viděli, jak jsi skočil do vody a vynořil ses ven zhruba o půl hodiny později. Jak jsi tak dlouho vydržel? Máte tam snad nějakou svojí skrýš?“
Alighiero vzhlédl. Zmlácený, ale stále připravený vydržet. „Myslíš, že tobě to řeknu? Jsou opravdu všichni templáři tak naivní? Všichni si myslíte, že dostanete všechno jen tak lehce… jsi stejně namyšlený a ctižádostivý jako tvůj tlustý otec, Ces… aaaargh!“
Tentokrát přišla rána od všech tří. Alighiero padl k zemi. Cesare na něj vrhl pohrdavý pohled a poté se společně s muži otočil k východu.
„Zítra pokračujeme, asasíne. Velmi dobře si rozmysli, co mi řekneš…“ řekl Cesare, když vyšli z cely.
Alighiero ležel na zemi. V oblečení zmáčeném jeho vlastní krví.
„Všichni jsou stejní. Nesnáším tyhle svině asasínský…“

---
Úkryt asasínů
Benátky, Itálie
Říjen 2012
„Budu potřebovat přestávku,“ řekl jsem.
„Jasně,“ ozval se hlas jakoby z velké dálky. Až nepřirozeně rychle jsem se probral a okolí kolem mne se vyjasnilo.
Vstal jsem, ale dost prudce. V hlavě mi začalo tepat a cítil jsem velký tlak. Před očima se mi zatemnělo. Musel jsem se opřít o Animus a chvíli si odpočinout.
„Jo, to jsem ti zapomněla říct, měl bys vstávat pomalu, když vstaneš rychle, tak k těmhle závratím dochází docela často,“ řekla Cindy.
„Dobré vědět,“ řekl jsem, ještě napůl omámený.
„Hele jsou zde nějaké sprchy?“ zeptal jsem se. Pár dní jsem se totiž nemyl a trocha hygieny mi jen prospěje.
Cindy vstala od počítače.
„Pojď za mnou.“
Vyšli jsme z místnosti a šli jsme pár kroků doprava. Ukázala na jedny dveře. Zevnitř se ozývalo známé syčení sprchy. Tolik mi to připomnělo domov. Sladký domov.
Vzdálený domov...
Vrátím se do něj někdy? Budu mít šanci žít opět normální život?
„Sprchy jsou tady, ale, asi zrovna nejsou volné,“ ušklíbla se. Poté odešla. „Jo, a nečekej žádný luxus,“ ohlédla se ještě na mě.
„Jasně, v pohodě,“ řekl jsem.
Vlastně se to hodí, musím si ještě zajít do pokoje pro věci. Až se vrátím, tak snad už bude volno.

---
Vrátil jsem se s ručníkem, který mi někdo přichystal a sprchovým gelem, který jsem si přivezl s sebou.
Přiložil jsem ucho ke dveřím sprchy. Nic se neozývalo.
Váhavě jsem zaklepal a chvíli čekal. Nic se neozvalo.
Pomalu jsem tedy otevřel dveře. Nikdo uvnitř nebyl.
Zavřel jsem za sebou a rozhlédl se.
Místnost byla bíle dlážděna, vlevo v rohu se pak nacházel sprchový kout zakrytý zelenou plachtou. Napravo byl stolek na odložení věcí.
Koukl jsem se na dveře za sebou. Byl v nich zlatý klíč. Zamkl jsem.
Cože to říkala Cindy? Že to není žádný luxus? Je to naprosto dostačující…
---

Po sprše jsem se vrátil do svého pokoje a lehl jsem si do postele.
Z batohu jsem vytáhl notebook.
Když jsem ho zapnul, nepříjemně mě překvapil nápis Slabá baterie. Snad ještě chvíli vydrží.
Zapnul jsem vyhledávač wifi sítí. To však neuspělo, neboť se mi notebook okamžitě vypnul.
Odložil jsem tedy notebook zpět do batohu a usnul jsem…
---
Ráno (nebo jsem spíše doufal, že je ráno) jsem se vzbudil a oblékl jsem se do modrých riflí, bílého trička a šedé mikiny s černým drakem na zádech.
Z batohu jsem vytáhl notebook a nabíječku k němu a vydal jsem se do místnosti s Animem.
Na zdejších digitálních hodinách stálo 9:32. V místnosti byl jen Marty a Cindy.
„Dobré ráno,“ řekl jsem. „Můžu si tu někde nabít notebook?“
„Dej to sem,“ ukázal Marty na stůl přitisknutý ke zdi. Položil jsem ho tam a s nabíječkou ho zapojil do zásuvky.
„Díky,“ řekl jsem.
Zašel jsem za Cindy.
„Hele, v noci jsem přemýšlel o tom… jak se jmenoval? Piri Reis? Když jsme procházeli mé vzpomínky v Istanbulu. Co to bylo za člověka?“
Cindy se ušklíbla. „Neřekla bych, že jsi přemýšlel v noci. Odešel jsi v šest ráno.“
„C… co?“
To mě trochu znepokojilo. Spal jsem jen tři hodiny. Ale co…
„To je jedno. Kdo to teda byl?“
„Jediné, co vím, že to byl nějaký kartograf, ale víc ti nepovím, databáze dělá Marty.“
Zašel jsem tedy za chlápkem s vlasy ostříhanými na ježka.
Ještě než jsem vyslovil svou otázku, začal mluvit on: „Piri byl osmanský kartograf, který jako první na světě sestrojil přesnou mapu Jižní Ameriky. Sestrojil ji v 16. Století a tehdy byl tvar toho kontinentu zcela neznámý, ale Piri ho zachytil tak, jak ho známe dnes. Ale to není všechno. Na své mapě zachytil kontinent, který dnes známe pod názvem Antarktida. Zachytil ho v podobě, kdy ještě nebyl zcela zmrzlý. Diskutuje se o tom, že Piri měl nějaké styky s nadpřirozenými civilizacemi, tak moc byly jeho znalosti v minulosti zvláštní.“
„Ohromné,“ řekl jsem.
Pomalu jsem došel k Animu a zeptal se: „Můžu?“
Cindy přikývla.
Lehl jsem si.
Nedočkavý, co mě čeká.


20. KAPITOLA - ÚTĚK

Řím, Itálie
Červen 1503
Každý den to bylo stejné. Stejné otázky, stejné mučení… Občas se Alighiero pokusil být drzý, avšak Cesare ho vždy odměnil ránou železnou tyčí.
Během nocí měl Alighiero příležitost přemýšlet o tom, co zažil pod Castelem Sant’Angelo. Kdo byla ta žena, která se objevila? O jakém celku to hovořila? Jaké čáry dokázaly vyvolat zpět Lucianu?
Během dne však nastala největší noční můra. Týrání se čím dál více zvyšovalo a Cesare každý den popisoval, co Alighierovi udělá, pokud mu neodpoví.
„Co kdybys to konečně udělal? Pořád jen o tom mluvíš, ale nic neuděláš… jsi slaboch, Cesare.“
Po tom, co řekl, Alighiero očekával, že následující den se stane jeho hrobem.
Během odpoledne Alighiera dráždil hlídač jeho cely.
„Vy asasíni si myslíte, že jste páni světa. Že všechno dokážete. Ale takoví jako ty jsou přesně důkazem, že jste naprosto neschopná banda, která hodně nakecá, ale nic neud… aaarrrggghhh…!“
Svá slova strážce nedopověděl, neboť padl k zemi.
A v jeho zádech se cosi zalesklo.
Skrytá čepel…
Jako boží zjevení se za mřížemi Alighierovi cely objevili dva asasíni.
Andrea a Piero.
Piero vytáhl malý rezavý klíč a odemkl jím celu. Poté přistoupil k Alighierovi, chytl ho za ruku a pomohl mu na nohy.
„Fratello,“ řekl Alighiero.
Piero se zasmál. „Ty teda vypadáš.“
Alighiero se otočil k Andree. Stačili se na sebe jen krátce podívat, poté Piero zvolal: „Rychle, než na nás přijdou!“ Ale i v tom krátkém pohledu bylo mnoho emocí.
„Vem si tohle,“ řekla Andrea a hodila Alighierovi dýku s dřevěným jílcem.
„Rychle, utíkáme!“ ozval se Piero.
Začali utíkat spletitými chodbami Andělského hradu. Asi v polovině cesty narazili na skupinu tří strážců.
„Utíkají!“
„Na ně!“
Jeden se vrhl mečem na Alighiera. Ten ránu vykryl a odrazil ji nahoru. Poté rychle zabodl strážci dýku do hrudi.
S otočkou pak zabodl dýku do zad strážci, se kterým bojovala Andrea.
Třetího vyřídil Piero.
Znovu začali utíkat. Dostali k zamřížovaným dveřím, za kterými se nacházelo točité schodiště. Otevřeli dveře a vyběhli po schodech.
Dostali se na široký balkón se třemi bílými sloupy. Nebe bylo modré a bez mraků, Slunce silně hřálo.
Došli na okraj balkónu. Dole pod nimi se nacházelo opevnění Andělského hradu. Na něm ležela hromada sena.
Piero se na Alighiera podíval. Snad nechce skočit…?
Ale přesně to teď udělal; s široce roztaženýma rukama skočil do hromady sena. Dopadl na záda.
Přesně to po něm udělala Andrea. Poté ze sena vylezla.
Alighiero se nadechl. Je to stejné jako dřív, akorát budu skákat do sena, pomyslel si.
Vrhl se dolů.
Vítr mu pročesával vlasy. Když zapomněl na strach, uvědomil si, že si to vlastně užívá. Byl to úžasný pocit. Zapomněl při něm na všechno ostatní.
Pomalu začal klesat a obracet se.
Zády dopadl bezpečně do sena a vylezl.
„To bylo úžasné! Chci si to vyzkoušet někdy znovu!“ radoval se Alighiero.
„Máš možnost,“ ukázala Andrea na hromadu sena dole na ulici a pak na přicházející lučištníky.
Alighiero se ušklíbl.

21. KAPITOLA – POTOMEK
Alighiero ležel na posteli ve svém pokoji v úkrytu asasínu. Jeho pocity byly smíšené. Strach. Bolest. Smutek.
Bál se nadcházejícího setkání s Eziem. Co mu řekne? Potrestá ho? A pokud ano, jak? Vyhodí ho z bratrstva?
Alighiero zavrtěl hlavou a vyhlédl z okna. Nebe celé zrudlo v západu Slunce. Připomnělo mu to exotickou krajinu Konstantinopole. Někdy by se tam chtěl znovu podívat.
Někdy…
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále…“
Vstoupila dovnitř Andrea.
„Vítej zpátky…“ řekla tajemně. „Tohle ti sluší víc, než ty vězeňské hadry…“ ukázala na Alighierovo asasínské róby.
Ušklíbl se. „To určitě.“
Andrea se zamračila. „Od tvého příchodu jsme ještě neměli příležitost být spolu o samotě.“
Přešla k němu a objala ho kolem ramen. Její hnědé vlasy mu zakryly pohled. Cítil jejich vůni…
---
Hledám předka…
Načítám…
Synchronizuji…


Řím, Itálie
Červen 1503
Andrea si probudila, když Alighiero vstal z postele.
„Co se děje?“ zeptala se rozespale.
„Musím na ten pohovor s Eziem…“ odpověděl smutně.
„Ach tak…“
„Bojím se. Znesvětil jsem bratrstvo, jen kvůli svým záměrům. Určitě mě nepochválí.“
„A… co jsi vlastně dělal, když jsi šel tehdy pryč?“
Alighiero se zatvářil tajemně. „To ti povím jindy.“
Andrea se usmála. „Ale určitě.“
„Určitě.“
Alighiero se oblékl a odešel ke dveřím.
„Hodně štěstí,“ popřála mu Andrea.
„Budu ho potřebovat.“ Po těchto slovech otevřel dveře a vyšel ven.
Andrea si znovu lehla.
Chvíli jen tak přemýšlela, poté vstala a oblékla se také.
Je několik důležitých věcí, které musela udělat.

22. KAPITOLA – NEPLÁNOVANÉ

Úkryt asasínů
Benátky, Itálie
Říjen 2012
„Zdá se, že jsme našli matku Alighierova dítěte,“ usmála se Cindy. „Po odchodu Alighiera z místnosti zůstala Andrea sama, což znamená, že se v ní nachází další tvůj předek, tedy Alighierovo dítě.“
„Super. Takže už nebudu moci skenovat vzpomínky Alighiera?“ zeptal jsem se.
„To nevím, ještě to prozkoumám.“
Ta představa mne znepokojila, Alighiero měl velmi zajímavý život.
„No nic, já si půjdu lehnout, pokusím se usnout a spát o trochu déle.“
„Dobrou noc,“ řekl Marty, aniž by odtrhl oči od monitoru.
Pohlédl jsem na svůj notebook. Stále se nabíjel.
Došel jsem tedy do svého pokoje. Lehl jsem si do postele a po chvíli usnul.
Zdál se mi zvláštní sen.
Uprostřed lesa se nacházela vysoká, dřevěná věž. Kolem ní patrolovalo několik strážců v rudých a modrých oblecích. Nebe bylo po ránu narůžovělé a k zemi se snášely vločky sněhu. Vedle věže se nacházel vůz se senem.
Na vrcholku věže klečela Andrea a Alighiero.
Alighiero si právě dával do brašny knihu s latinským nápisem ‚omne mysterium‘.
Poté jeden po druhém skočili do hromady sena pod věží.
Ze slastného spaní mne probudil čísi křik.
Byl to John.
„HENRY! Templáři útočí! Musíš okamžitě zmizet! Utíkáme!“ křičel.
Okamžitě jsem se probral a utíkal jsem.
Vlezli jsme do místnosti s Animem. Uprostřed leželo mrtvé tělo. Nějaký templář.
„Henry!“ přiběhla ke mně Nancy a objala mne.
„Musíš jít se mnou!“ řekl jsem.
„Ne…“ v očích se jí zaleskly slzy. „Nezvládla bych to… musím jinou cestou. Slibuji… slibuji, že se pak setkáme.“
Nelíbilo se mi to, ale věřil jsem jí.
„Miluji tě…“
„Já tebe taky… strašně moc!“
„Henry!“ zvolal John.
Otočil jsem se k němu.
„Víš, kudy máš jít.“
Přikývl jsem.
„Ještě tohle,“ a hodil mi dýku. Přesně tu, kterou měl při svém útěku Alighiero.
Zašel jsem k propasti se třemi trámy.
Za mnou se objevili tři černě odění templáři. Rychle jsem přeskákal po trámech na druhou stranu a běžel dál.
Přede mnou se ale objevil jeden templář.
Čas vyzkoušet mou novou dýku.
Nezastavil jsem se, ale běžel dál, dýku v ruce. Skočil jsem po něm a dýku mu zabodl do hrdla.
Otřásl jsem se. Mé první zabití.
Nebylo to jako ve filmech a knihách. Zvedl se mi z toho žaludek. Ale překonal jsem to a běžel dál temnou jeskyní.
Za mnou se totiž objevili ti tři.
A měli pistole…
Běžel jsem dál a dostal jsem se k další propasti. Na stropě zde byl zavěšen květináč.
Skočil jsem a chytl jsem se ho. Zřejmě by mě přenesl do další části jeskyně, jenže to by se nesměl utrhnout.
Spadl jsem dolů.
Jednou rukou jsem se rychle chytil místnosti pod tou horní.
Přiznávám, že toho je na mě trochu moc. Moc adrenalinu na to, že něco takového dělám poprvé.
Podařilo se mi vyškrábat nahoru. Srdce mi tlouklo jako o závod. Chvíli jsem odpočíval.
Po chvíli se za mnou objevili ti tři s pistolemi. Plus jsem slyšel další z horního patra.
Rozeběhl jsem se. Uviděl jsem další propast. Tentokrát ze stropu visel černý boxovací pytel.
Běžel jsem jako o život. Nevěděl jsem, co se stane, ale věděl jsem, že musím utéct.
A to rychle.
Když jsem byl na okraji propasti, skočil jsem.
Teď nastal rozhodující okamžik. Buď všechno skončí, nebo to bude pokračovat. Závisí to jen na mně.
Letěl jsem. Když jsem se přiblížil k tomu boxovacímu pytli, snažil jsem se zachytit železného kroužku, do kterého byly zaháknuté řetězy, držící pytel u stropu.
Povedlo se.
Nejdříve jsem visel jen jednou rukou, poté jsem přitáhl i druhou. V hlavě jsem náhle uslyšel ten známý ženský hlas: Viděl jsi, co jsi musel. Víš, co máš udělat. Pod Castelem Sant’Angelo… Musíš… teď…
Po zádech mi přeběhl mráz.
Pohlédl jsem pod sebe. Viděl jsem dno, ale byla to výška. Přece nezemřu?!
Něco mě náhle napadlo. Uvolnil jsem druhou ruku a vytáhl svou dýku. Zapíchl jsem ji do pytle a pomalu sjel na jeho konec. Nesjedu to sice celé, ale aspoň trochu to zkrátí pád.
Nadechl jsem se a pustil.
Po dopadu mě silně bolely nohy. Zem kolem mne byla popraskaná, a s mým pádem se praskliny ještě rozšířily.
Podíval jsem se nad sebe a strnul jsem hrůzou. Z pytle začaly padat kameny. Velké kameny.
Doklopýtal jsem na konec místnosti. Kameny dopadly a rozdrtili celou zem.
Na kraj, kde jsem stál já, to však naštěstí nemělo žádný vliv.
Zvedl jsem se a pohlédl jsem dolů. Po tom, co jsem uviděl, jsem si začal připadat důležitě.
Uprostřed místnosti pode mnou ležela hromada sena. Ve stěně se pak nacházel otevřený východ.
Věděl jsem, co mám udělat.
Skočil jsem do vzduchu s široce roztaženýma rukama, nohu přes nohu a tělo napnuté.
Připadal jsem si jako orel.
Byl jsem pravý asasín.
---
Vyšel jsem na ulici nočních Benátek. Nade mnou byla budova s balkónem plným různých květin.
Vedle stála vystrašená Nancy.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a objali jsme se.
„Jo,“ řekla. „Co teď budeme dělat?“ zeptala se zoufale.
„Musíme k autu,“ řekl jsem.
„Kam se chystáme?“
„Do Říma.“
---
Castel Sant’Angelo, Řím
Říjen 2012
Byl úplněk. Stál jsem s Nancy u Castela Sant‘Angelo. Zářily z něj lampy.
Kolem nebylo moc lidí, takže jsme nevzbuzovali přílišnou pozornost.
„Poslyš,“ začal jsem. „Za chvíli se vrátím. Musíš tu na mě čekat. Až se vrátím, všechno ti povím. Slibuju.“
Dotkla se mě na rameni. „Určitě?“
„Určitě.“
„Tak… dobře.“
Pomalu jsem se tedy vydal k okraji řeky. Skočil jsem šipku.
Voda nebyla překvapivě ledová, ale příjemně vlažná.
Doplul jsem k místu, kde by měl být údajně ten otvor.
Byl otevřený.
Vlezl jsem dovnitř a nadechl se. Byl jsem náhle úplně suchý.
V místnosti mě uvítalo namodralé světlo, vycházející z matných stěn. Na konci byl tentýž podstavec, jaký viděl Alighiero. Neležel na něm ale ten zlatý trojúhelník. Ne. Naopak to vypadalo, že tomu chybí trojúhelník, aby to byl kompletní kruh.
„Vítej,“ ozval se ten známý ženský hlas a nad podstavcem se objevila žena v dlouhém, bílém hávu a fialovou pletí. Zlatě zářila.
Na stěnách se začaly objevovat obrazy. Jednalo se o díla různých kultur z různých. Poznal jsem poslední večeři od Leonarda da Vinciho, Hassana ibn Sabbáha, vůdce asasínů v Persii, sultána Sulejmána I. a mnoho dalších.
„Nemáme moc času,“ začala záhadná žena. Vypadala jako člověk, ale zároveň jako bůh. „Vaše úloha měla být konána v nevědomosti. Celek měl být tvořen v nevědomosti. Ale čas… čas je proti nám. Je to mocný nepřítel. Můžeme ho zpomalit, ale ne zastavit. Přichází to příliš rychle. Jsou nutné oběti…“
„Co?! O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se s neblahou předtuchou.
Náhle jsem se nemohl hýbat. S široce roztaženýma rukama jsem se začal vznášet ve vzduchu. Byl jsem jako Ježíš na kříži.
„Vaše nevědomost bude zlomena. Ať se tak stane! Nyní!“
„Prosím! Zastav to!“ křičel jsem. Chtěl jsem toho ještě tolik udělat. Navštívit různá místa. Požádat Nancy o ruku.
Nancy…
Po obličeji mi začaly stékat slzy.
„Nemůžeme… je to pro dobrou budoucnost váš všech! Je to ve jménu většího dobra!“
Trojúhelník ve zlatém kruhu se náhle začal naplňovat.
Náhle jsem to všechno pochopil. Vyvolený jsem byl já, Alighiero a ještě někdo. Část toho kruhu neboli celku, byla vždy doplněna po jejich smrti. Měl z toho vzniknout jakýsi artefakt. Já jsem poslední vyvolený.
Zář v místnosti byla nyní naprosto nesnesitelná.
Vzpomněl jsem si opět na Nancy. Čeká tam venku. Neví, co se děje. Nebo… nebo snad ano? Co když jde ta zář vidět až ven?
Podvědomě jsem čekal, že přijde pomoc. Ale nepřicházela.
Z hlouby duše jsem věděl, že tohle je konec.


EPILOG – E-MAIL

Datum: 30. 10. 2012
Předmět: Ú. R.
Příjemce: Shaun Hastings

Milý Shaune,
Mám úžasnou zprávu! Jak víš, naše ústředí v Benátkách bylo obklíčeno templáři. Někteří asasíni utekli. Naštěstí se jim podařilo templáře vyhnat.
Mezi těmi, co utekli, byli dva noví. Muž a žena. Odjeli do Říma. Neznám podrobnosti, ale našli další Úlomek Ráje! Našel ho ten muž. Když se ho vydala ta žena hledat, nikde nebyl. Pouze ten artefakt. Ten muž zmizel. Divné.
Ta žena se okamžitě vrátila do Benátek a ukázala jim ho.
Momentálně se připravují na cestu k nám, abychom mohli učinit bližší prozkoumání.
Až budu vědět víc, dám ti vědět.
S pozdravem,
William M.




DALŠÍ POVÍDKA: ano, chystám další povídku. Bude navazovat na tuto. Už ji píšu, ale uveřejním ji až s příchodem Revelations, takže dřív než v prosinci opravdu nečekejte. Bude současnost i minulost. V minulosti uvažuji, že dám víc dob (starověk, středověk i novověk). ENJOY.