SVĚTLO STÍNŮ 6. část (povídka)

13. KAPITOLA – NIC NENÍ PRAVDA

Věděl jsem, že tohle je můj konec. Poslední, na co si vzpomínám, je muž mířící na mě pistolí. Měl na krku přívěšek s rudým templářským křížem.
Pak přišel výstřel.
Kulka mě zasáhla do ramene, a protože jsem stál na kraji Rialta, výstřel mne odhodil do vody.
„Už se to blíží… probuzení se blíží… musíš dál pokračovat… Jen tak najdeš konec…“
Ten hlas znám, byl mi povědomý…
Jako by se vše zpomalilo. Padal jsem do vody a v tu chvíli jsem si uvědomil svět kolem sebe. Noční Benátky. Asasíny a templáře válčící mezi sebou. Nancy, jež na mě s výkřikem pohlédla. Naposledy jsem k ní zvedl ruku, poté jsem se ponořil do vody.
Náhle jako by se do mě všechno vsálo. Nešlo to vydržet. Smrt byla rychlá, ale bolestivá.
---
Úkryt asasínů
Benátky, Itálie
Říjen 2012

„Henry… prosím… vzbuď se…“
Probudila mne jemná ruka na mé tváři.
Velmi pomalu jsem otevřel oči. Nade mnou se skláněla ustaraná Nancy.
„Kde to jsme?“
„V úkrytu asasínů… V Benátkách.“
Rozhlédl jsem se.
Ležel jsem na bíle povlečené posteli v pokoji s kamennými zdmi. Vedle mě byl noční stolek a na něm lampa, která byla jediným zdrojem světla v této místnosti.
Náhle jsem si vzpomněl na své poslední okamžiky. Jak to, že nejsem mrtvý?
„Já jsem naživu!“ řekl jsem.
„Zachránili tě…“ řekla Nancy a její oči se začaly lesknout. „Ach, Henry, měla jsem o tebe tak velký strach!“ Objala mne a políbila.
Pořádně jsem se prohlédl. Horní část oblečení jsem měl sundanou, levé rameno obvázané. Můj batoh ležel vedle postele.
„Výborně, už jste vzhůru!“ řekl náhle muž, který právě vešel do pokoje. Měl hnědé vlasy a brýle.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Jmenuji se John,“ řekl muž. „Vedu tento úkryt.“
„Výborně… mohl bych vstát?“ zeptal jsem se.
„Jestli se na to cítíte.“
Pomalu jsem tedy vstal. Na konci postele ležela má košile. Vzal jsem si ji a oblékl.
„Pojďte, seznámím vás s ostatními.“
Vyšli jsme z pokoje. Procházeli jsme dlouhou chodbou, na jejíchž stěnách se občas objevily nějaké dveře.
Došli jsme na konec chodby. Ta zatáčela do místnosti beze dveří.
V místnosti opět svítily jen lampy. Byly zde psací stoly s počítači, poličky s knihami, ale, a to bylo hlavní, jakési oranžové lehátko, ke kterému byl připojen počítač. Že by…
Bylo tu i několik lidí, dvě ženy a dva muži.
„Takže, tohle je Dominic, krycím jménem Butch,“ ukázal John na plešatého muže.
„Vy máte krycí jména?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Jo, takže… těšíme mě, Dominicu.“
Znovu se ozval John. „Tohle je Marty,“ ukázal na muže s vlasy ostříhanými na ježka. „Krycí jméno Mannaro.“
„Tohle je Cindy, krycí jméno Babydoll,“ ukázal na blondýnu s bledou pokožkou.
„A nakonec,“ ukázal na černovlasou ženu, „Jane, krycí jméno Misteriosa.“
„Misteriosa…“ co to má být za šaškárnu?!
„Většina to jsou zřejmě italské výrazy, že?“
„Většina,“ přikývl John.
Uvědomil jsem si, že se chce po mně, abych se představil já sám.

Začal jsem: „Jmenuji se Henry Dale. Pracoval jsem pro Abstergo Industries. Byl jsem vybrán pro speciální projekt, ve kterém nás měli pomocí stroje jménem Animus vycvičit k válce proti asasínům. Ale pomocí Animu jsem si všiml, co jsou templáři zač. Přišel mi email od někoho se jménem Erudito. Poslal mi tuhle adresu. Ponte Rialto, Benátky. A teď jsem zde.“
„Vítáme tě zde, Henry,“ řekl John. „Mám pro tebe informaci. To co zde vidíš,“ ukázal na oranžové lehátko, „je Animus. Podobný, jaký znáš z Absterga, ale lepší. Nemají ho všechny úkryty, my však ano.“
„Výborně!“ řekl jsem. „Podařilo se mi totiž zkopírovat všechny soubory mého předka.“
„Dobrá, takže pokud budeš chtít, můžeme pokračovat.“
Usmál jsem se. „Určitě.“

---
O pár minut později jsem ležel v posteli svého pokoje s notebookem v ruce. Zjistil jsem, že kromě dat z Animu jsem zkopíroval i některé tajné emaily Absterga. Některé mi téměř vyrazily dech.

30.8.2011
Milý S.,
Jak jistě víš, před měsícem v Norsku zahájil Anders Behring Breivik útok, který měl za následek mnoho životů. Pracoval pro nás, pro templáře. K činu se sám přiznal, jak bylo dohodnuto. Mluvil o svých templářských bratrech, nikdo ho ale nebral příliš vážně. My však víme, že mluvil pravdu. Příští rok chystáme další útok. Tentokrát se bude jednat o Francii. Tento násilný způsob nám není milý, ale je to, jak víš, součást našeho plánu.
S pozdravem,
W.V.

To, že Breivik je templář, mi bylo jasné hned, když jsem v televizi slyšel, že mluví o templářích. Zničil životy mnoha lidem. A další útoky ve Francii? Zatím k žádným nedošlo. Budu to muset probrat s Johnem.
Zaujal mě další email.

2.2.2012
Zdravím, Warrene,
Kaddáfí nás zklamal. Na konci ledna ho libyjští povstalci našli a na místě popravili. Naše državy v Libyi se zhroutili. Bylo to jasné už od té doby, kdy se Libyjci vzbouřili. Nebylo možné, aby svou vládu zvedl zpět. Nějakou dobu utíkal, ale nebylo mu to nic platné. Jistě si slyšel o tom moru v Africe, takže je to stejně jedno.
Alan Rikkin

Cože?! Kaddáfí že byl templář?! To je hrůza… dozvídám se věci, které by normální člověk pokládal za nemožné.
Rozhodl jsem se, že se znovu vrátím do Animu. Vzal jsem svou flashku a vyrazil do minulosti.

---
U Animu úřadovala Cindy, krycím jménem Babydoll.
„Ahoj,“ řekl jsem.
„Ahoj.“
„Já… mám tady ty data pro Animus.“
„Jo, dobře, zapoj to sem. Tak, teď mi ukaž, kde to máš.“
Navedl jsem ji do složky s daty.
„Teď si tu sedni,“ ukázala na lehátko.
Lehl jsem si. Leželo se tu příjemněji než v Abstergu.
„Koukám, že John nelhal, když říkal, že je to lepší než v Abtergu.“
Babydoll se zasmála. Náhle se zamračila a řekla: „Další vzpomínky nejdou načíst. Zdá se, že využívá data nějaké jiné, kterou jsi v Abstergu nesynchronizoval. Musíme ji tedy načíst.“
„Dobrá.“
Tentokrát mi nad hlavou nepřejela obrazovka. U opěrátka na hlavu ležel jakýsi skener. Ten tu byl zřejmě místo obrazovky.
A neozval se žádný hlas. Prostě se mi jen zamlžil pohled a má cesta do minulosti znovu začala…

14. KAPITOLA - VŠE JE DOVOLENO
Řím, Itálie
Únor 1503

Alighiera vyrušilo ze slastného odpočívání zaklepání na okno jeho pokoje. Otevřel oči, zvedl se a podíval. Byl to poštovní holub se vzkazem.
Alighiero otevřel okno a vzal si od holuba zprávu. Ten odletěl a Alighiero okno zase zavřel.
Přečetl si zprávu.

Hodně lidí si stěžuje na jednoho kněze v Londýně. Působí v kapli v chudé části města. Tvůj úkol je zjistit, co kněz provádí a samozřejmě ukončit jeho život. Nepůjdeš sám. V té části města není moc bezpečno. Pojedete s Pierem Piacenitnnim. Myslím, že se s ním znáš.
Ezio

Piero. Samozřejmě. S tím se Alighiero znal. Alighiero se přidal k asasínům přesně den poté, co se k Řádu připojil Piero.
Alighiero vyšel ze svého pokoje dolů do úkrytu. Nikdo zde nebyl, kromě knihovny, ve které se nacházela jedna dívka.
Dívka, která se Alighierovi líbila, ale nikdy se ji neodvážil oslovit.
Měla blonďaté vlasy k ramenům, bledou tvář a na nose několik pih. Alighiero dokonce ani nevěděl, jak se jmenuje.
Nadechl se. Dnešek bude zásadní den.
„Ahoj,“ řekl, když k ní přistoupil.
„Ahoj,“ řekla s úsměvem. „Ty jsi ten nový, že? Alighiero, že ano?“
Alighiera příjemně překvapilo, že dívka zná jeho jména.
„A-ano… a ty se jmenuješ…?“
„Luciana Lanese,“ řekla.
„Těší mě, Luciano…“
„Ráda jsem tě poznala.“
Náhle Alighiero nevěděl co říct.
„No… mám práci, takže už musím jít. Takže… zatím ahoj.“
„Ahoj.“
Alighiero odešel.
Mohl ses snažit trochu víc, řekl sám sobě.
---
Večer se Alighiero sešel s Pierem na Tiberském ostrově.
„Jak se těšíš do Anglie?“ zeptal se Alighiero.
„Ani ne, mám radši jih.“
„Podíváme se za moře! Londýn mě vždycky lákal, jsem rád, že se tam konečně podívám.“
Připravili si zásoby do brašen, které uvázali ke koním. Byla už noc, když vyjížděli z Říma.
„Snad nám to bude stačit,“ řekl Alighiero.
„Mělo by.“
---
Jeli přes Rakousko a Německé státy. Po týdnu dorazili do přístavního města Rotterdam. Ve stájích prodali své koně a koupili si loď.
Jejich cesta do Anglie započala.
---
Na lodi v noci Alighiero usnul a zdál se mu zvláštní sen. Byl v úkrytu na Tiberském ostrově a slyšel neznámý, ženský hlas. Šeptal: „Pojď,pojď… je to teprve začátek…“ Nacházel se v místnosti, ve které měl Ezio vystavené své obrazy. Alighiera zajímal jen jeden. Nacházel se mezi obrazem Lukrécie Borgie a Rafaelovo malbou Ježíše.
Na obraze byl Caesar, ležící na zemi, obklopený jeho vrahy. V rohu byl nápis:
Fdvwho vdqw’dqjhor
„Tvůj klíč…“ ozval se hlas.
Poté sen zmizel a Alighiero dřímal pokojně dál.
---
Londýn, Anglie
Únor 1503

V Anglii si koupili koně a do Londýna dorazili za dva dny.
Nebe bylo temné a protože byl únor, Londýn byl pokryt vrstvou sněhu a nepatrně sněžilo.
Alighiero a Piero právě stáli u brány vedoucí do chudé části Londýna. Před bránou stáli čtyři strážní. Alighiero si byl jistý, že je dovnitř jen tak nepustí.
„Cazzo,“ řekl Piero.
„Není tu žádný dav, do kterého bysme se mohli zaplést, a žádný důvod, který by jsme si vymysleli, mě nenapadá.“
Piera v tu chvíli něco napadlo.
„Sleduj a uč se…“ řekl Alighierovi.
Piero šel pomalu k strážcům a přitom nenápadně vytáhl něco z váčku u pasu.
Byla to kouřová bomba.
Hodil ji na zem a v nastávajícím dýmu se začali strážci dusit. Jejich dušení však brzy přestalo. Když dým trochu prořídl, Alighiero uviděl kolem Piera čtyři mrtvoly.
„Krásné,“ poznamenal Alighiero.
„Je to pořád tak lehké?“ ušklíbl se Piero.
Kolem nich však pobíhali zděšení obyvatelé.
„Radši bychom měli jít,“ řekl Piero.
Společně vstoupili do města.
„Co tomu říkáš?“ řekl ironicky Piero.
Většina budov ve městě byla ze dřeva, bezdomovci byli téměř na každém kroku a lidé nechodili oblíkáni nijak pěkně.
„No…“ řekl Alighiero. „Čekal jsem trochu víc.“
„Co bys čekal od chudé části?“
„Pravda…“
Právě procházeli kolem plešatého řečníka.
„Noc je jejich nejsilnější zbraní! Upíři i vlkodlaci! Koho v noci potkají, toho nešetří…“
„Co je tohle za místo?“ zeptal se Alighiero.
„Vítej ve svém vysněném Londýně,“ řekl Piero.
Došli ke kapli, která měla být jejich cílem. Měla oprýskané zdi a na střeše byl vysoký dřevěný kříž.
Z kaple se ozývalo tlumené bouchání. Vedle ní byl malý podzemní vchod.
Alighiero se pokusil kapli otevřít, ale dveře byly pevně zavřené. Pohlédl na podzemní vchod.
„Asi nemáme jinou možnost, že?“ řekl Pierovi.
Piero zavrtěl hlavou.
Vešli tedy dovnitř. Chodba směřovala rovně a byla pravidelně osvícená loučemi. Byla tu i odbočka doprava, ale tam nebylo žádné světlo, proto se tomuto místu radši vyhnuli.
Po pár krocích Alighiero litoval, že sem vůbec kdy vstoupil. Slyšeli zvuky a nevěděli, co je vydává – lidé, zvířata nebo nějaké věci. Na tomto místě to bylo děsivé. I Piero se nezdál úplně klidný.
Nevěděli, jestli se jim to zdálo, ale občas zaslechli kroky. Blízké kroky.
Náhle se před nimi objevily schody nahoru.
„Konečně,“ vydechl Piero.
Objevili se zřejmě v nějaké kryptě. Měla stěny z kamene a nacházely se v ní dvě hrobky. Na zdech byly nápisy: Fhťvd zdelpč a Uyh ťpb.
„Co to je za šílenosti?“ zeptal se Alighiero.
„Zřejmě místní jazyk,“ řekl Piero.
Zvláštní nápisy však nebylo to hlavní, co je upoutalo. V kryptě se nacházel otvor, který vedl do kaple. Ta měla také kamenné stěny. Uprostřed se táhl červený koberec, na jehož konci se nacházel oltář, u nějž stál plešatý kněz. Na každé straně kaple stáli čtyři vojáci.
„To je náš cíl…“
„Odlákám je, ty se postaráš o kněze…“ zašeptal Alighiero.
Piero přikývl.
Jeden voják totiž stál i u vchodu do krypty. Alighiero k němu pomalu šel a roztáhl prsty na ruce. Zpod rukávu mu vyjela skrytá čepel. Chytl vojáka zezadu kolem úst a čepel mu zabodl do zad.
Piero automaticky vyrazil. Rozeběhl se, proletěl otvorem v kryptě a s vytaženou skrytou čepelí skočil po knězi.
Zbývajících sedm vojáků se pomalu blížilo k Alighierovi. Ten byl nervózní, ale bylo mu jasné, že má možnost předvést své bojové schopnosti.
„Připraven zemřít?“ škádlil jednoho z nich.
Ten se Alighiera pokusil udeřit, ale Alighiero nastavil naplocho svůj meč, protočil vojákův meč kolem dokola a nakonec mu zapíchl svůj do hrudi. Další dva skončili s vrhacími noži v tělech.
Zbývalo jich pět.
Nyní už jen tři, protože Piero se o dva postaral nepozorovaně skrytou čepelí.
Alighiero zasunul meč do pochvy. Jeden voják se proti němu rozeběhl.
Alighiero uvolnil skrytou čepel a když byl voják téměř u něj, švihnul čepelí proti němu.
Voják se chytl za krvácející hrdlo.
Hned poté se mu Alighiero protočil za záda a zabodl mu čepel do zad.
Zbýval poslední. Alighero vytáhl vrhací nůž, vrhl ho po vojákovi a ušetřil tak Pierovi práci.
„Utíkáme!“ vykřikl Piero.
---
Vzpomínka synchronizována…
„Teď se můžeme vrhnout na ty další…“

pokračování příště...