SVĚTLO STÍNŮ 7. část (povídka)

15. KAPITOLA – ŽIVOT ASASÍNA
Úkryt asasínů
Benátky, Itálie
Říjen 2012

„Budu potřebovat přestávku,“ řekl jsem.
„Jo, dobře.“
Bílé prostředí před obličejem zmizelo a já opět viděl úkryt.
Pomalu jsem vstal.
Vyšel jsem do chodby, kterou jsem sem přišel.
Když jsem došel ke dveřím svého pokoje, zjistil jsem, že chodba pokračuje dál doprava. Zvědavost mě přemohla a šel jsem dál.
Po chvíli se přede mnou objevila propast. Střídavě byly po stěnách připevněny tři dřevěné trámy, aby se člověk mohl dostat na druhou stranu. Koukl jsem se dolů. Neviděl jsem na dno. Jen černou hloubku. Radši jsem si ani nepředstavoval, co by se stalo člověku, který by tam spadl.
„Únikové cesty našeho úkrytu jsou tvořeny tak, že se přes ně dostane jen pravý asasín.“
Málem mě ranila mrtvice. Za mnou stál John. Proč se vždycky někde objeví úplně nečekaně?!
Má pozornost ale spadala spíše k trámům. Zahleděl jsem se na první.
Nadechl jsem se, rozeběhl, skočil…
Dopadl jsem na trám. Zavrávoral jsem, ale nespadl.
Soustředil jsem se na další…
Hop a jsem tam. Přede mnou stál poslední.
Když jsem na něj dopadl, okamžitě jsem skočil do další části chodby.
Výborně! Přeskákal jsem to celé a nespadl jsem!
To samé jsem zopakoval a skočil zpátky k Johnovi.
„Výborné. Gratuluji, Henry.“

---
Po svém úspěchu jsem se rozhodl, že, zajdu navštívit Nancy. John mi ukázal, kde jej její pokoj.
Zaklepal jsem.
„Dále,“ ozvalo se.
Její pokoj vypadal podobně jako můj. Měl zdi z kamene, postel uprostřed pokoj a lampa na nočním stolku.
Nancy ležela na posteli. Četla si nějakou knihu.
„Jak se máš?“ zeptal jsem se.
„Jde to. Je tu výborně, ale nelíbí se mi, že nesmíme chodit ven.“
„Je to pro naše bezpečí,“ poučil jsem ji. „To přece víš.“
„Jo.“
Pomalu jsem k ní přešel a pohladil ji po vlasech. Byly hebké.
Chytla mě za ruku.
Sklonil jsem se k ní a políbil ji. Ucítil jsem známou, krásnou vůni jejích vlasů.


---
Probudil jsem se.
Nevěděl jsem, jestli je noc nebo den.
Chvíli jsem ležel v posteli a přemýšlel. Takže jsem se konečně dostal k asasínům. Ale co tu budu dělat? Jaká je má úloha? Možná se najde příležitost, při které bych mohl pomoct…
Pomalu jsem se zvedl z postele. Nancy ještě stále spala. Pohladil jsem ji a políbil.
Potichu jsem se oblékl a vyšel ven.
Rozhodl jsem se, že zase zajdu do Animu. Doufal jsem, že není noc, protože to by zřejmě všichni spali.
Nebyli zde všichni, ale Babydoll naštěstí ano.
„Lehni si,“ řekla okamžitě, když jsem k ní přišel.
Zatímco nastavovala parametry mých vzpomínek, zeptal jsem se: „Jak ses sem vlastně dostala? Myslím k asasínům.“
Usmála se. „Bavilo mě bádat v různých tajných projektech a korporacích, hodně oblíbený jsem měla server Wikileaks, jestli ho znáš. Jednou jsem při pátrání našla něco o Abstergu. Někdo to okamžitě smazal, ale já to stihla nahrát na Wikileaks. Templáři šli okamžitě po mně. Naštěstí si toho všimli asasíni a odvezli mě sem.“
„Takže ty ses narodila tady v Itálii?“
„Jo. Takže jestli chceš, můžeme začít.“
„Ano.“ Vše kolem mne zbledlo…

16. KAPITOLA - ZAČÁTEK
Řím, Itálie
Březen 1503

Alighiero váhavě chytl Španělku za ruku a pomohl jí na nohy.
„Jak to… jak to, že znáš mé jméno?“ zeptal se udiveně Alighiero.
„Znala jsem se s Lucianou… mimochodem, jsem Andrea Sánchez.“
„Těší mě. Teď mi řekni vše, co víš o Lucianě.“
„Ani se nepředstavíš?“ zeptala se s ošklivým úsměvem.
„Ne.“ V jeho pohledu nebyla ani špetka úsměvu.
Andrea se nadechla, jako by něco strašlivého překonávala.
„Když… když Luciana dorazila do Alhambry, byla jsem vyslána, abych jí pomohla. Byli jsme dvě. Když jsme dorazili na místo, kde jsme měli vykonat náš úkol, nikdo tam nebyl. Ale byli tam oni dva… a… a…“
„A ty si utekla?“ zeptal se Alighiero, naprosto beze smutku, který cítila Andrea, zato plný vzteku. „Nenamáhala ses ji zachránit, prostě si jen utekla, abys zachránila sama sebe. Je to tak?!“
„Ne! Po…“
„A jak to teda bylo?! Pokusila ses jí zachránit?!“
„Ne…“ Alighiero viděl slzy, které jí rychle tekly z očí. Začalo mu docházet, že to trochu přehnal.
Opět.
„Je… je mi to moc líto… nechtěl jsem…“
„Snažila jsem se… nechtěla jsem aby… aby se to stalo… ale stalo… moc mě to mrzí…“
Chvíli mlčeli a pomalu kráčeli.
„Já… jsem Alighiero Abate.“
„Vím.“
„A… proč jsi vlastně zde?“
„Byla jsem sem vyslána kvůli jistému poslání.“
„Chápu.“
Došli k úkrytu na Tiberském ostrově.
„Doufám, že nelžeš. Nerad bych k asasínům přivedl templáře…“
Andrea na něj nevěřícně pohlédla. „Jak můžeš být tak podezíravý?“
„Jsem pouze opatrný.“
---
Ukázalo se, že Andrea nelhala. Ezio o ní věděl.
A ukázalo se, že si s ní Alighiero velmi rozumí.
Nedokázal si to přiznat, ale tak moc mu připomínala Lucianu. Ne vzhledem, ale chováním a myšlením.
Trávil s ní mnoho času, povídal si s ní, pomáhal jí.
Když jednoho dne odjela do Benátek, pravda na něj dolehla. Cítil se osamocený a smutný. Věděl přesně, co to znamená.
On ji miluje.
Rozhodl se, že jí to řekne.
---
Konstantinopole, Osmanská říše
Duben 1503

Na začátku dubna byl Alighiero, Andrea, Zeno Zaccardi a Fabiola Fornari vysláni na misi do Konstantinopole.
Jakýsi kartograf jménem Piri Reis, měl nakreslit mapu Nového Světa, kontinentů, které teprve nedávno objevil Kryštof Kolumbus.
Tuto mapu chtěli získat templáři, protože by je do Nového Světa dovedla. A to se nesmí stát.
Asasíni zjistili, že Piri často odjíždí na námořní bitvy, kde má jako kartograf pomáhat. Proto bylo štěstí, že na jedné z takových bitev byl právě dnes.
Bylo odpoledne, nad Konstantinopolí se klenulo žhavé slunce, které dávalo nebi rudou barvu a zakrývalo modrou.
Alighiero a ostatní se právě procházeli Velkým Bazarem. Byl to dlouhý, zastřešený trh, kde se nacházelo bezmála 4000 malých krámků. Nebyla chvíle, kdyby nebyl slyšet křik obchodníků a zákazníků.
Důležitě však bylo, že zde měl svoji dílnu Piri.
Když k ní došli, zjistili, že má obyčejný zámek. Stačilo, aby Alighiero nenápadně strčil skrytou čepel do zámku, otočil a dveře se otevřely.
Naskytl se jim úžasný pohled. Mapy byly doslova na každém stole, na každém kousku zdi.
Jejich úkol byl však najít mapu Nového Světa. Došli k největšímu stolu na konci místnosti, kde ležela mapa Evropy, avšak nic jiného tam nebylo.
„Cazzo, kde to může být?“ řekl Zeno.
Alighiero si všiml, že čouhá něco zpod mapy Evropy. Odhrnul ji – a – byla to ona! Mapa Nového Světa!
„Mám ji!“ vykřikl.
Všichni na mapu udiveně koukali.
„Ten tvar toho kontinentu je úplně neznámý… zajímá mě, jak to tam asi vypadá!“ říkala Fabiola.
„Měli by jsme jít,“ řekla Andrea.
Tiše vyšli ven z dílny. Měli loď v přístavu Zlatý roh.
Když byli u lodi, Alighiero řekl Andree: „Mohla bys přijít potom do mé kajuty? Já… chtěl bych ti něco říct.“
„Samozřejmě,“ řekla překvapeně.
---
Alighiero ležel na posteli ve své kajutě a čekal.
Ozvalo se zaklepání.
„Můžu dovnitř?“ ozval se hlas Andrey.
„Sì.“
Vešla dovnitř a zavřela za sebou.
Alighiero se zvednul a posadil se.
„Potřeboval si něco?“ zeptala se.
„Posaď se,“ řekl a ukázal na postel.
Posadila se a tázavě se mu podívala do obličeje. Měla staženou kápi. Viděl její krásné modré oči, hnědé vlasy, jež jí rámovaly obličej… Byla krásná.
Váhavě ji chytl za ruku. Nestiskla ji, ale ani neucukla.
Spustil: „To, co ti chci říct, ti chci říct už delší dobu. Když jsem tě poprvé potkal… moc rád se s tebou bavím, jsem šťastný, když tě vidím, cítím se osamocený, když jsi pryč… Uvědomil jsem si, že k tobě cítím něco víc. Že tě miluji.“
Chvíli se na něj dívala. Beze slov.
„Opětuješ mé city?“ zeptal se Alighiero nejistě.
Stále nic neříkala, ale cítil, že mu ruku také stiskla. Pomalu se k sobě začali naklánět. Jejich rty se dotkly.
Jejich ruce se pustily a začaly objímat jeden druhého.
Neexistovalo nic. Jen oni dva. Svět se zmenšil jen do této malé místnosti. Nic nedokázalo ukončit jejich lásku. Nic je nemohlo rozdělit.
Nic.
---
17. KAPITOLA – SKOK DŮVĚRY
Řím, Itálie
Duben 1503

Alighiero pomalu kráčel po červeném koberci k pódiu, kde stál Ezio a Machiavelli. Mezi nimi stál podstavec s ohněm a v něm byly položeny kleště.
Měl na sobě dlouhou róbu mistrů asasínů.
Podél stěn místnosti stáli asasíni, mezi nimi i černě oděná Andrea, která se na Alighiera usmívala.
„Laa shay'a waqi'un moutlaq bale kouloun moumkine,“ odříkával Ezio, zatímco Alighiero kráčel k pódiu.
Když vystoupal na pódium, položil si ruku na hruď. Totéž udělali Ezio i Machiavelli.
„Tato slova odhalují moudrost našeho přesvědčení,“ pokračoval Ezio.
Vytáhl kleště z ohně. „Pracujeme ve tmě, abychom sloužili světlu. Jsme asasíni.“
Alighiero pomalu natáhl ruku a vystrčil prsteníček.
Kleště se na něm sevřely. Alighiero zkřivil obličej, ale nezasténal a ani neucuknul.
Když Ezio kleště uvolnil, uviděl Alighiero na svém prsteníčku trojúhelníkovou značku asasínů.
„Nic není pravda, vše je dovoleno,“ řekl Ezio.
„Nic není pravda, vše je dovoleno,“ zopakovali všichni.
---
Alighiero s Eziem a Machiavellim došli do vyšších pater úkrytu a vylezli na střechu úkrytu. Během cesty mu vysvětlili, co udělá.
Přiblížili se k okraji budovy. Alighiero si stoupl na malý dřevěný, trojúhelníkový podstavec. Dole pod ním tekla řeka Tiber.
Vzpomněl si, jak tehdy s ostatními hádali, co následuje po rituálu, když ho podstoupila Luciana...
Teď to věděl.
Skočil.
Skočil naprosto rovně a s roztaženými rucemi.
Začal klesat.
Pomalu se začal ve vzduchu převracet.
Do vody spadl zády.

18. KAPITOLA – JEJICH TAJEMSTVÍ
Řím, Itálie
Květen 1503

O pár dní později stál Alighiero v úkrytu asasínů, v místnosti, ve které měl Ezio vystavené obrazy.
Vzpomněl si totiž na své sny, ve kterých se mu jeden zjevil.
Nacházel se mezi obrazem Lukrécie Borgie a Rafaelovo malbou Ježíše.
Na obraze byl Caesar, ležící na zemi, obklopený jeho vrahy. V rohu byl nápis:
Fdvwho vdqw’dqjhor
Nevěděl, co ten text může znamenat. Ležící Caesar, tajný nápis…
Zhruba po půl hodině ho něco napadlo.
Zaběhl do knihovny, ve které tak moc času strávila Luciana. Vzpomínky na ni ho stále pronásledovaly…
Vytáhl knihu která ho zajímala a otevřel ji.
Samozřejmě! Caesarova šifra! Při té se písmeno posune o tři místa v abecedě dopředu, takže bude muset všechny přeházet o tři místa dozadu!
Vrátil se k obrazu a zkusil to.
Vyšlo mu Castel Sant’Angelo.
Všechno mu zapadlo.
Ten most z jeho snu! To byl Ponte Sant’Angelo, most před Castelem Sant’Angelo!
Rozhodl se nemrhat časem a okamžitě se tam vydal.
---
Běhal po střechách, skákal přes široké mezery mezi budovami a ignoroval lučištníky, kteří si ho samozřejmě všimli.
Užíval si tu volnost.
Když doskočil na budovu, která se nacházela u Castela, zastavil. Pohlédl dolů. Na budově se nacházel stavební výtah, vedle pak hromada sena, kolem které hlídkovali vojáci.
Rozhodl se, že to udělá jednoduše. Skočil z budovy do vody. Ne šipku, ale Skok důvěry, který ho od té doby, co se ho naučil, stále lákal.
Dopadl do vody.
Na chvíli vyplaval ven, aby se nadechl, poté se znovu ponořil do vody. Plaval až na konec mostu, kde se v posledním pilíři měl nacházet otvor.
A skutečně! Byl tam!
Zkusil ho otevřít. Šel otevřít. V tom snu to tak bylo zřejmě schválně. Uviděl dlouhou, úzkou místnost, na jejímž konci uviděl jakýsi oltář.
Dovnitř se nahrnula voda, avšak když vlezl dovnitř, byl naprosto suchý. Všechna voda jako by zde mizela. V místnosti ho uvítala modrá záře, vycházející z matných stěn.
Oltář se ukázal být malým zlatým stolkem, na němž ležel zlatý trojúhelník, s rudým diamantem u špičky. Ve zlatě bylo mnoho vzorů a symbolů.
„Vítám tě, smrtelníku,“ ozval se nadpřirozený ženský hlas. Hlas z jeho snů.
Před Alighierem se náhle objevila Luciana. Překvapením vyjekl. Byla jako duch. Zářila a byla průsvitná. Natáhla k němu ruku. Alighiero se ji pokusil chytit, ale jen jím prošla. Byla duch.
Náhle zmizela. Nemilosrdně, bez varování, zmizela.
„Byli jste rozděleni,“ řekl hlas. „Tak bylo určeno a tak také musí zůstat.“
Před Alighierem se objevil další duch. Věděl, že to je původce toho neznámého hlasu. Měla bílé šaty, fialové vlasy a světle modrou pokožku. Vyházela z ní zlatá záře.
„Toto není chrám,“ ukázala na prostor kolem sebe. „Ne, do toho by ses nedostal tak lehce. Je to pouze svatyně, která nám byla v dávných dobách zasvěcena.“
Na zdech se začaly promítat znaky, obrazy z minulosti, současnosti, ale i nějaké, které Alighiero vůbec neznal. Vypadaly tak… reálně. Jako by to byl zachycený okamžik, a ne obraz.
„Existují rody, v nichž jsou Vyvolení,“ pokračovala žena. „Každý má svou úlohu. A ty jsi jeden z nich.“
Alighiero na ní bez dechu hleděl. Neměl ponětí, o čem mluví, ale chtěl, aby pokračovala dále.
„Úloha Vyvolených tvého rodu je podávána v nevědomosti; plníš ji, ale zároveň o tom nic nevíš. Počátek byl zahájen. První svou úlohu dokonal. Ty jsi druhý, abys v jeho díle pokračoval. A třetí vaši cestu dovrší a vytvoří celek!“
„Jaký celek? O čem to mluvíš?“ ptal se nechápavě Alighiero.
„Svou úlohu musíš plnit v nevědomosti,“ připomněla mu. „Je to zároveň upozornění pro třetího.“
Opět změnila téma.
„Zprávu jsme přidali. Nic už udělat nemusíš. Jdi, žij svůj život a zajisti bezpečí svým blízkým.“
Postava náhle zmizela. Všechno zmizelo. Stěny zhasly. Byly nyní jen šedý kámen.
Alighiero vyšel ven a vyplaval na hladinu.
„Ale, ale,“ řekl na hladině muž s delšími černými vlasy a stejně černými vlasy. Měl rudý plášť a stříbrnou zbroj.
Cesare Borgia.
„Chyťte toho asasína!“ rozkázal mužům kolem něj.
Tohle je konec, pomyslel si Alighiero.

poslední pokračování příště...