Příručka popisuje nejen informace o vetě, ale i o multiplayeru samotném. Vězte, že od Brotherhoodu se toho hodně změnilo. ;-)
úterý 30. srpna 2011
Assassin's Creed: Revelations multiplayer beta - příručka
Příručka popisuje nejen informace o vetě, ale i o multiplayeru samotném. Vězte, že od Brotherhoodu se toho hodně změnilo. ;-)
SVĚTLO STÍNŮ 5. část (povídka)
10. KAPITOLA – TICHO PŘED BOUŘÍ
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012
Scéna na obrazovce Animu zmizela a obrazovka odjela pryč. Automaticky jsem se koukl na své ruce, ale neklepaly se.
„Nebojte,“ usmál se muž od Animu. „Je přestávka, máte jednu hodinu na to, abyste si odpočinul.“
„Hádám správně, že tohle Vidic nevymyslel?“ zeptal jsem se.
„Ne, ale je to součástí programu, takže s tím musel souhlasit.“
„Samozřejmě… takže, můžu jít?“
„Jistě, máte volný rozchod.“
Pomalu jsem vstal a vyšel z kabiny.
Pamatoval jsem si, kde má kabinu Nancy, a proto jsem tam zašel.
Nancy právě vstávala z Animu a když mě uviděla, zářivě se usmála rozeběhla se ke mně.
„Pomalu, slečno!“ řekl muž u Animu, ale ona nevnímala.
Šťastně mě objala a řekla: „Chyběl si mi…“
„Ty mně taky…“ řekl jsem. „Jaké to bylo v Animu? Připadalo mi to úžasné!“
„Mně ne…“ zamračila se Nancy. „Připadalo mi to strašně dlouho… a hlavně se mi stýskalo po tobě.“
Usmál jsem se. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit… ale nepůjde to tady. Bylo by možné, abys za mnou přišla do mé kanceláře tak… za patnáct minut?“
„Ooh…“ tajemně se usmála Nancy. „Jistě…“
---
Nejsem si úplně jistý, co si pod tou mojí pozvánkou Nancy myslela, a její věta „Ale nezapomeň, máme jen hodinu“ mě zmátla ještě víc.
Vydal jsem se do své kanceláře. Když jsem byl uvnitř, vytáhl jsem svůj notebook, zapnul ho a přihlásil se na email. K mému překvapení jsem našel opět email od Erudita. V předmětu stálo: ‚Po přečtení smažte‘ a text zněl: „Toto je tvá poslední šance… Benátky, Ponte Rialto“
To místo jsem znal. Jednou jsem ho navštívil. Takže…
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Šel jsem otevřít a jak jsem čekal, byla to Nancy.
„Cos potřeboval?“ zeptala se s úsměvem.
„No… pamatuješ, jak ses mi tehdy svěřila s těmi problémy o templářích?“
„Ano,“ řekla překvapeně. „Pamatuju.“
„Takže… já mám teď podobné obavy.“
Její pohled zpozorněl.
„Mám plán na útěk. Dnes večer po osmé je další přestávka, ne? V tu chvíli utečeme.“
„Jsi si… Jsi si tím jistý?“
„Naprosto. Animus mi ukázal pravdu. Templáři jsou svině.“
Nancy se nadechla. „Dobrá… takže kdy?“
Překvapilo mě, jak rychle to Nancy přijala.
„Dneska v osm nula pět tady?“
„Platí…“
---
Vrátil jsem se zpět do své kabiny s Animem. Uvědomil jsem si, že tohle je možná moje poslední cesta do minulosti.
Ale existovala naděje. Lucy prý získala schémata pro Animus pro asasíny, takže je možné, že ho budou mít.
„Lehněte si."
Lehnul jsem si a mně již tradičně přejela přes hlavu placatá obrazovka.
„Vítejte v Animu.“
Kromě načítajícího se textu vzpomínky jsem si všimnul textu v rohu:
Verze Animu: 1. 23
Po chvíli se načetl celý text vzpomínky:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 22. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie
11. KAPITOLA – VŠECHNO DOBRÉ I ŠPATNÉ
Řím, Itálie
Březen 1503
„Dama rossa…“ vydechl Alighiero. „Já… moc se omlouvám – nikdy dříve jsem nic takového neudělal – je mi to moc líto…“
Vittoria nic neřekla, ale okamžitě Alighiera objala. Ten chvíli váhal, ale nakonec ji také objal.
„Můžeš… můžeš mi odpustit?“ zeptal se Alighiero, když se pustili.
„Sì...”
„Plánoval jsem za tebou do Sieny zítra jet.“
Vittoria se šťastně usmála. „Ale přijela jsem já.“
„Ano.“
Alighiero se na chvíli odmlčel.
„Nesedneme si?“ zeptal se po chvíli a ukázal na jednu ze židlí.
Když si sedli, Alighiero si uvědomil, že vůbec nepostřehl, že Bianca odešla.
„No… a do kdy budeš v Římě?
„Musím odjet už dnes,“ řekla smutně. „Ale… ty mě můžeš někdy přijít navštívit… každopádně ses k tomu chystal, ne?“
„Ano…“
---
O pár hodin později se Alighiero procházel nočním venkovem Říma. Sám. Vittoria odjela, ale poznal na ní, že nerada.
Poznal také, že ho Vittoria miluje. On však ji ne. Byla to pouze dobrá přítelkyně, která ho chápala, ale nic víc. Na Lucianu nezapomene nikdy.
Nikdy.
Kolem něj bylo několik polí a farem. Po vyšlapaných cestách kráčeli lidé s lampami. Právě procházel kolem dvou lidí, ženy a muže, kteří stáli na okraji skalního útesu. Muž měl krátké hnědé vlasy a žena dlouhé černé. Muž držel ženu kolem pasu a ukazoval ji zřejmě něco na nebi. Hvězdy.
Alighiero se usmál. Vzpomněl si, že kdysi dávno se on takhle procházel s Lucianou.
Náhle Alighiero něco postřehl. Byl právě na kraji útesu, když si všiml procházející postavy v černém obleku s kápí přes hlavu. Krátce na něj pohlédla. Byla to žena. Měla světlé hnědé vlasy a opálenou kůži.
Alighiero seskočil z útesu. Po dopadu ho chytla křeč do nohou, ale ovládl se a vstal. Žena se rozeběhla.
Alighiero se rozeběhl za ní.
Před nimi se začalo objevovat několik budov. Žena začala na jednu z nich lézt, ale Alighiero ji chytl za nohu a shodil ji dolů. Nebyla v moc velké výšce a proto se jí nic nestalo.
Alighiero si všiml, že má na ruce skrytou čepel. Patří snad k asasínům?
Když se mu podívala jasně do tváře, promluvila. Bylo mu to nyní jasné. Je ze Španělska. Ale na pocit, který zažil poté, co vyslovila tu větu, nikdy nezapomněl.
„Ty! Ty musíš být ten Alighiero, o kterém mluvila Luciana!“
12. KAPITOLA – ÚTĚK
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012
„Dobrá, vstaňte. Pro dnešek je konec. Zítra v osm zase začínáme,“ řekl muž od Animu. „Zatím nashledanou.“
„Nashle,“ řekl jsem.
Vstal jsem a vyšel z kabiny. Nancy už byla také venku. Kývli jsme na sebe a šli do mé kanceláře.
Tam jsem vytáhl svůj notebook a přečetl si znovu Eruditovy emaily.
7243… to číslo si budu muset zapamatovat.
Zabalil jsem si nejdůležitější věci včetně notebooku do batohu a společně jsme šli ven.
„Potřebuješ si něco vzít?“ zeptal jsem se Nancy.
„Ne, nic nepotřebuju.“
„Dobrá… pojď se mnou…“
Něco mne totiž napadlo. Šel jsem do místnosti s Animy. Ta byla zavřená, ale byla tam klávesnice na kód. Zkusil jsem zadat 7243. Překvapivě se otevřely.
„Poslyš, ten Erudito,“ zašeptala Nancy, „znám ho.“
„Vážně?“
„Ano. Už několik týdnů se nabourává do systémů Absterga.“
„Super.“
Zašel jsem do své kabiny, vytáhl z batohu flashku a zapojil ji do počítače u Animu. Zkopíroval jsem si data svého předka. Možná se to bude někdy hodit.
Vyšli jsme ven.
„Zajímavé, že tu nikdo nehlídá…“ řekl jsem.
Poté jsme opustili místnost s Animy a konečně jsme byli pryč z tohoto místa.
---
„Nemůžu uvěřit tomu, že odtud utíkáme,“ řekla Nancy, když jsme se blížili k východu Absterga. „Konečně pryč! Přestože to bylo moje zaměstnání, připadala jsem si tu jako ve vězení.“
Právě jsme byli v chodbě, která odbočovala doleva. Opatrně jsem tam nakoukl. Byly tam dveře vedoucí k parkovišti. Ale u těch dveří stáli dva strážci v modrých oblecích, kteří si mě bohužel všimli.
„Hej! Stůj!“ vykřikl jeden z nich.
„Připrav se…“ řekl jsem Nancy.
Když byli u nás, prvnímu jsem dal tak silnou pěstí, že okamžitě padl k zemi, druhého nakopla Nancy do rozkroku a já ho dodělal další ránou.
Užasle jsem se podíval na své ruce. Tohle uměl můj předek, Animus mi poskytl jeho schopnosti…
„Jsou… mrtví?“ zeptala se zděšeně Nancy.
„Ne,“ řekl jsem, a byl jsem si jistý, protože jeden z nich právě sténal a pomalu se na zemi hýbal.
„Pojď!“ řekl jsem a chytl ji za ruku.
Dveře k parkovišti byly opět zakódované. Zadal jsem 7243. Otevřely se. Jak jinak. Co byste od Absterga čekali?
Parkoviště bylo uzavřené. Našel jsem svůj stříbrný Citroen C4, vytáhl klíčky, dálkovým ovládáním ho otevřel a společně s Nancy jsme nastoupili dovnitř.
Nastartoval jsem, zařadil vpřed a rozjeli jsme se.
Nyní už opravdu pryč z tohoto místa.
---
Byla noc. Jeli jsme po mostě vedoucím do Benátek. Ten se dělil na koleje a na silnici. My jsme jeli samozřejmě po silnici.
Před námi se objevila modrá cedule s nápisem Venezia. Most se začal stáčet doprava.
Dojeli jsme k nádraží a já zde zaparkoval auto.
Vystoupili jsme.
„Znám to tu. Pojď za mnou,“ řekl jsem Nancy.
Moc lidí zde v noci nebylo, takže si nás nikdo nevšímal, když jsme přebíhali po mostech, občas lezli po budovách a skákali přes vodu.
„Nebýt Animu, tohle by jsme neuměli,“ řekl jsem.
„Nebýt Animu, nedostali by jsme se do téhle situace,“ setřela mě Nancy.
„To zase není úplně pravda,“ řekl jsem, ale Nancy mě nevnímala.
Konečně jsme se dostali k Ponte Rialto. Byl to vysoký, bílý most. Společně jsme se na něj postavili.
„No… co teď?“ zeptala se Nancy.
Odpověď však přišla sama. Najednou se zde objevili lidé se znaky Absterga a… se zbraněmi v rukou.
Za námi se objevili další lidé. Tentokrát však se znaky asasínů.
„Utečte za nás!“ vykřikl jeden z nich. Většina z nich měla na hlavě kapuce.
Střelba přišla rychle a nečekaně. Jedna vlna však dostihla i mě.
Zakřičel jsem, přepadl přes Rialto do vody a věděl, že tohle je konec mého dobrodružství.
pokračování příště...
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012
Scéna na obrazovce Animu zmizela a obrazovka odjela pryč. Automaticky jsem se koukl na své ruce, ale neklepaly se.
„Nebojte,“ usmál se muž od Animu. „Je přestávka, máte jednu hodinu na to, abyste si odpočinul.“
„Hádám správně, že tohle Vidic nevymyslel?“ zeptal jsem se.
„Ne, ale je to součástí programu, takže s tím musel souhlasit.“
„Samozřejmě… takže, můžu jít?“
„Jistě, máte volný rozchod.“
Pomalu jsem vstal a vyšel z kabiny.
Pamatoval jsem si, kde má kabinu Nancy, a proto jsem tam zašel.
Nancy právě vstávala z Animu a když mě uviděla, zářivě se usmála rozeběhla se ke mně.
„Pomalu, slečno!“ řekl muž u Animu, ale ona nevnímala.
Šťastně mě objala a řekla: „Chyběl si mi…“
„Ty mně taky…“ řekl jsem. „Jaké to bylo v Animu? Připadalo mi to úžasné!“
„Mně ne…“ zamračila se Nancy. „Připadalo mi to strašně dlouho… a hlavně se mi stýskalo po tobě.“
Usmál jsem se. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit… ale nepůjde to tady. Bylo by možné, abys za mnou přišla do mé kanceláře tak… za patnáct minut?“
„Ooh…“ tajemně se usmála Nancy. „Jistě…“
---
Nejsem si úplně jistý, co si pod tou mojí pozvánkou Nancy myslela, a její věta „Ale nezapomeň, máme jen hodinu“ mě zmátla ještě víc.
Vydal jsem se do své kanceláře. Když jsem byl uvnitř, vytáhl jsem svůj notebook, zapnul ho a přihlásil se na email. K mému překvapení jsem našel opět email od Erudita. V předmětu stálo: ‚Po přečtení smažte‘ a text zněl: „Toto je tvá poslední šance… Benátky, Ponte Rialto“
To místo jsem znal. Jednou jsem ho navštívil. Takže…
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Šel jsem otevřít a jak jsem čekal, byla to Nancy.
„Cos potřeboval?“ zeptala se s úsměvem.
„No… pamatuješ, jak ses mi tehdy svěřila s těmi problémy o templářích?“
„Ano,“ řekla překvapeně. „Pamatuju.“
„Takže… já mám teď podobné obavy.“
Její pohled zpozorněl.
„Mám plán na útěk. Dnes večer po osmé je další přestávka, ne? V tu chvíli utečeme.“
„Jsi si… Jsi si tím jistý?“
„Naprosto. Animus mi ukázal pravdu. Templáři jsou svině.“
Nancy se nadechla. „Dobrá… takže kdy?“
Překvapilo mě, jak rychle to Nancy přijala.
„Dneska v osm nula pět tady?“
„Platí…“
---
Vrátil jsem se zpět do své kabiny s Animem. Uvědomil jsem si, že tohle je možná moje poslední cesta do minulosti.
Ale existovala naděje. Lucy prý získala schémata pro Animus pro asasíny, takže je možné, že ho budou mít.
„Lehněte si."
Lehnul jsem si a mně již tradičně přejela přes hlavu placatá obrazovka.
„Vítejte v Animu.“
Kromě načítajícího se textu vzpomínky jsem si všimnul textu v rohu:
Verze Animu: 1. 23
Po chvíli se načetl celý text vzpomínky:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 22. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie
11. KAPITOLA – VŠECHNO DOBRÉ I ŠPATNÉ
Řím, Itálie
Březen 1503
„Dama rossa…“ vydechl Alighiero. „Já… moc se omlouvám – nikdy dříve jsem nic takového neudělal – je mi to moc líto…“
Vittoria nic neřekla, ale okamžitě Alighiera objala. Ten chvíli váhal, ale nakonec ji také objal.
„Můžeš… můžeš mi odpustit?“ zeptal se Alighiero, když se pustili.
„Sì...”
„Plánoval jsem za tebou do Sieny zítra jet.“
Vittoria se šťastně usmála. „Ale přijela jsem já.“
„Ano.“
Alighiero se na chvíli odmlčel.
„Nesedneme si?“ zeptal se po chvíli a ukázal na jednu ze židlí.
Když si sedli, Alighiero si uvědomil, že vůbec nepostřehl, že Bianca odešla.
„No… a do kdy budeš v Římě?
„Musím odjet už dnes,“ řekla smutně. „Ale… ty mě můžeš někdy přijít navštívit… každopádně ses k tomu chystal, ne?“
„Ano…“
---
O pár hodin později se Alighiero procházel nočním venkovem Říma. Sám. Vittoria odjela, ale poznal na ní, že nerada.
Poznal také, že ho Vittoria miluje. On však ji ne. Byla to pouze dobrá přítelkyně, která ho chápala, ale nic víc. Na Lucianu nezapomene nikdy.
Nikdy.
Kolem něj bylo několik polí a farem. Po vyšlapaných cestách kráčeli lidé s lampami. Právě procházel kolem dvou lidí, ženy a muže, kteří stáli na okraji skalního útesu. Muž měl krátké hnědé vlasy a žena dlouhé černé. Muž držel ženu kolem pasu a ukazoval ji zřejmě něco na nebi. Hvězdy.
Alighiero se usmál. Vzpomněl si, že kdysi dávno se on takhle procházel s Lucianou.
Náhle Alighiero něco postřehl. Byl právě na kraji útesu, když si všiml procházející postavy v černém obleku s kápí přes hlavu. Krátce na něj pohlédla. Byla to žena. Měla světlé hnědé vlasy a opálenou kůži.
Alighiero seskočil z útesu. Po dopadu ho chytla křeč do nohou, ale ovládl se a vstal. Žena se rozeběhla.
Alighiero se rozeběhl za ní.
Před nimi se začalo objevovat několik budov. Žena začala na jednu z nich lézt, ale Alighiero ji chytl za nohu a shodil ji dolů. Nebyla v moc velké výšce a proto se jí nic nestalo.
Alighiero si všiml, že má na ruce skrytou čepel. Patří snad k asasínům?
Když se mu podívala jasně do tváře, promluvila. Bylo mu to nyní jasné. Je ze Španělska. Ale na pocit, který zažil poté, co vyslovila tu větu, nikdy nezapomněl.
„Ty! Ty musíš být ten Alighiero, o kterém mluvila Luciana!“
12. KAPITOLA – ÚTĚK
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012
„Dobrá, vstaňte. Pro dnešek je konec. Zítra v osm zase začínáme,“ řekl muž od Animu. „Zatím nashledanou.“
„Nashle,“ řekl jsem.
Vstal jsem a vyšel z kabiny. Nancy už byla také venku. Kývli jsme na sebe a šli do mé kanceláře.
Tam jsem vytáhl svůj notebook a přečetl si znovu Eruditovy emaily.
7243… to číslo si budu muset zapamatovat.
Zabalil jsem si nejdůležitější věci včetně notebooku do batohu a společně jsme šli ven.
„Potřebuješ si něco vzít?“ zeptal jsem se Nancy.
„Ne, nic nepotřebuju.“
„Dobrá… pojď se mnou…“
Něco mne totiž napadlo. Šel jsem do místnosti s Animy. Ta byla zavřená, ale byla tam klávesnice na kód. Zkusil jsem zadat 7243. Překvapivě se otevřely.
„Poslyš, ten Erudito,“ zašeptala Nancy, „znám ho.“
„Vážně?“
„Ano. Už několik týdnů se nabourává do systémů Absterga.“
„Super.“
Zašel jsem do své kabiny, vytáhl z batohu flashku a zapojil ji do počítače u Animu. Zkopíroval jsem si data svého předka. Možná se to bude někdy hodit.
Vyšli jsme ven.
„Zajímavé, že tu nikdo nehlídá…“ řekl jsem.
Poté jsme opustili místnost s Animy a konečně jsme byli pryč z tohoto místa.
---
„Nemůžu uvěřit tomu, že odtud utíkáme,“ řekla Nancy, když jsme se blížili k východu Absterga. „Konečně pryč! Přestože to bylo moje zaměstnání, připadala jsem si tu jako ve vězení.“
Právě jsme byli v chodbě, která odbočovala doleva. Opatrně jsem tam nakoukl. Byly tam dveře vedoucí k parkovišti. Ale u těch dveří stáli dva strážci v modrých oblecích, kteří si mě bohužel všimli.
„Hej! Stůj!“ vykřikl jeden z nich.
„Připrav se…“ řekl jsem Nancy.
Když byli u nás, prvnímu jsem dal tak silnou pěstí, že okamžitě padl k zemi, druhého nakopla Nancy do rozkroku a já ho dodělal další ránou.
Užasle jsem se podíval na své ruce. Tohle uměl můj předek, Animus mi poskytl jeho schopnosti…
„Jsou… mrtví?“ zeptala se zděšeně Nancy.
„Ne,“ řekl jsem, a byl jsem si jistý, protože jeden z nich právě sténal a pomalu se na zemi hýbal.
„Pojď!“ řekl jsem a chytl ji za ruku.
Dveře k parkovišti byly opět zakódované. Zadal jsem 7243. Otevřely se. Jak jinak. Co byste od Absterga čekali?
Parkoviště bylo uzavřené. Našel jsem svůj stříbrný Citroen C4, vytáhl klíčky, dálkovým ovládáním ho otevřel a společně s Nancy jsme nastoupili dovnitř.
Nastartoval jsem, zařadil vpřed a rozjeli jsme se.
Nyní už opravdu pryč z tohoto místa.
---
Byla noc. Jeli jsme po mostě vedoucím do Benátek. Ten se dělil na koleje a na silnici. My jsme jeli samozřejmě po silnici.
Před námi se objevila modrá cedule s nápisem Venezia. Most se začal stáčet doprava.
Dojeli jsme k nádraží a já zde zaparkoval auto.
Vystoupili jsme.
„Znám to tu. Pojď za mnou,“ řekl jsem Nancy.
Moc lidí zde v noci nebylo, takže si nás nikdo nevšímal, když jsme přebíhali po mostech, občas lezli po budovách a skákali přes vodu.
„Nebýt Animu, tohle by jsme neuměli,“ řekl jsem.
„Nebýt Animu, nedostali by jsme se do téhle situace,“ setřela mě Nancy.
„To zase není úplně pravda,“ řekl jsem, ale Nancy mě nevnímala.
Konečně jsme se dostali k Ponte Rialto. Byl to vysoký, bílý most. Společně jsme se na něj postavili.
„No… co teď?“ zeptala se Nancy.
Odpověď však přišla sama. Najednou se zde objevili lidé se znaky Absterga a… se zbraněmi v rukou.
Za námi se objevili další lidé. Tentokrát však se znaky asasínů.
„Utečte za nás!“ vykřikl jeden z nich. Většina z nich měla na hlavě kapuce.
Střelba přišla rychle a nečekaně. Jedna vlna však dostihla i mě.
Zakřičel jsem, přepadl přes Rialto do vody a věděl, že tohle je konec mého dobrodružství.
pokračování příště...
neděle 28. srpna 2011
Assassin's Creed: Revelations @ PAX 2011 - Q&A 2
Je tu druhý otázkový speciál z výstavy PAX s Gabem Brazianim. Opět výborné na pobavení. :)
sobota 27. srpna 2011
Assassin's Creed: Revelations @ PAX 2011 Live Stream záznam
Takže zde jsou dva záznamy o AC: R z výstavy PAX:První zobrazuje GC trailer a demo, které je trochu vylepšené, otázky fanoušků a také mnoho vtipů. Povinnost shlédnout. :-)
Druhé obsahuje odpovědi Gaba Brazianiho na otázky fanoušků. Musíte uznat, že je to frajer. :-)
pátek 26. srpna 2011
Assassin's Creed: Revelations - Tajemství Animus edice
Jak jistě všichni víte, jednou z AC:R edicí je edice s názvem Animus, která však bohužel nevýchází v ČR. Je to edice s nejzajímavějším obsahem. Nyní však bylo uveřejněno video, ve kterém je nám ukázáno vše, co tato edice skrývá. Přestože se jedná jen o video s rozbalením edice, musím říct, že má výbornou atmosféru. :-D
Nakonec ještě seznam všeho, co edice obsahuje: - originální kopii hry AC: Revelations
- encyklopedie popisující historii asasínů, templářů, postav a mnoho dalšího - krátký animovaný film (AC: Embers)
- soundtrack ze hry
- speciální singleplayerovou misi (Vězení Vlada Napichovače)
- Armor of Brutus z AC: Brotherhood
- vylepšení kapacity zbraní (skrytá pistol, kuše, bomby)
- dvě multiplayerové postavy: The Crusader (křižák) a The Ottoman Jester (osmanský šašek)
Nakonec ještě seznam všeho, co edice obsahuje: - originální kopii hry AC: Revelations
- encyklopedie popisující historii asasínů, templářů, postav a mnoho dalšího - krátký animovaný film (AC: Embers)
- soundtrack ze hry
- speciální singleplayerovou misi (Vězení Vlada Napichovače)
- Armor of Brutus z AC: Brotherhood
- vylepšení kapacity zbraní (skrytá pistol, kuše, bomby)
- dvě multiplayerové postavy: The Crusader (křižák) a The Ottoman Jester (osmanský šašek)
Assassin's Creed: Revelations - Ultimate Bundle edice
Na internetovém herním obchodu Gamestop se objevila nová edice pro AC: Revelations. Její název je Ultimate Bundle a bude obsahovat:
- plastový model Leonardova létajícího stroje
- akční figurku Ezia
- speciální misi (vězení Vlada Napichovače)
- 3 vylepšení pro zbraně (skrytá pistol, kuše, bomby)
- krátky animovaný film (AC: Embers)
Assassin's Creed: Revelations @ PAX 2011
V Seattlu ve Washingtonu se koná výstava PAX 2011, a svůj koutek zde bude mít i Assassin's Creed: Revelations.Zde je odkaz na FB událost: http://www.facebook.com/event.php?eid=124356550996974
A zde na YT kanál, kde by se měl objevit LiveStream: http://www.youtube.com/user/AssassinsCreed
V události na FB najdete kompletní seznam všeho, co se na výstavě PAX bude dít o AC:R.
středa 24. srpna 2011
Assassin's Creed: Revelations Gamescom demo nyní už oficiálně!
Konečně Ubisoft veřejně vystavil své AC: R Gamescom demo veřejně na internetu. Je i s komentářem.
úterý 23. srpna 2011
Assassin's Creed: Virtues - podvod, nebo skutečnost?
Většina z vás určitě ví, že se chystá Assassin's Creed pro konzoli PS Vita. Nedávno se však začaly šířit zvěsti o tom, že hra bude mít podtitul Virtues. Ubisoft zatím nic nepotvrdil, takže nemůžeme tvrdit nic s jistotou.
Dále se objevilo několik screenschotů na AC Wiki, které by údajně měly pocházet z Virtues.
Necháme se překvapit a uvidíme, jak to nakonec bude s AC pro PS Vita!
neděle 21. srpna 2011
SVĚTLO STÍNŮ 4. část (povídka)
- "Žil jsem ten nejlepší život, jaký jsem si mohl přát. Ale templáři mi ho vzali. Jsem Alighiero Abate a má pomsta bude krvavá."
- "Pracuji pro Abstergo Industries, ale připadá mi, že sem nepatřím. Mí předci byli asasíni. Jsem Henry Dale a můj útěk nebude mít chybu."
8. KAPITOLA – NEČEKANÁ POMOC
Toskánsko, Itálie
Březen 1503
Alighiero uháněl bez zastavení. Nic jako přestávka pro něj neexistovalo. Cahu a Cahina už dávno ztratil, přesto jel směrem, kterým je viděl jet naposledy.
Nebe bylo temné; šedé a zatažené, navíc se ozývalo hřmění.
Alighierova rána po vrhacím noži stále krvácela. Cítil se stále slabší a slabší. Když přicházelo noc, zavřel na chvíli oči. Už je však neotevřel a spadl z koně.
---
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012
„Zdá se, že jeho předek umírá…“
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Vešel do šedé jeskyně. Ta se pomalu stáčela doprava. Po chvíli slyšel hlasy.
„Co se to děje?!“
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Alighiero zavřel okno a přečetl si zprávu.
„Dělejte něco! Jeho mysl se strašně rychle přenáší mezi vzpomínkami!“
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Dovnitř se nahrnula voda, avšak když vlezl dovnitř, byl naprosto suchý. Všechna voda jako by zde mizela. V místnosti ho uvítala modrá záře, vycházející z matných stěn.
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Na obraze byl Caesar, ležící na zemi, obklopený jeho vrahy. V rohu byl nápis:
Fdvwho vdqw’dqjhor
„ODPOJTE HO!!!“
„Počkat, myslím, že jsem našel správnou vzpomínku… ano, je to ona. Uvidíme, co se stane…“
---
Toskánsko, Itálie
Březen 1503
„Alighiero, jsi v pořádku?“
Alighiero pomalu otevřel oči. Nad sebou uviděl Vittorii. Červené vlasy měla uvázané do drdolu a oblečená byla v modré kombinéze.
„Dama rossa… co tu děláš?“ zasípal Alighiero.
„Zachraňuju tě.“
Alighiero pohlédl na svou hruď. Vrchní část šatů měl svlečenou, ránu po noži ošetřenou a obvázanou.
„Jak si mě vůbec našla?“
„Jela jsem hned za tebou.“
„Ale proč?“ zeptal se Alighiero nechápavě.
„Měla jsem o tebe starost…“ odpověděla Vittoria nevině.
Alighiero se zamyslel. Nebýt ji, už by tu nebyl. Ona ho zachránila. Měl by jí děkovat ta život.
„Já… jsem ti moc vděčný. Nebýt tebe… už bych se snad nikdy neprobral.“
Vittoria se usmála. „To je samozřejmost, ragazzo…“ Náhle se zamračila. „Co mělo znamenat to, co jsi udělal v Sieně?!“
„No…“ Alighiero neměl potřebu se svěřovat, ale rozhodl se, že jí to řekne.
„Má dívka se s nimi náhodou setkala. A oni… spolupracují s někým, kdo ji moc rád neměl. A… oni ji…“ Alighiero nemusel dopovědět, protože Vittoria přikývla.
„A dozvěděl ses, že přijeli do Sieny na karneval, takže si je vyhledal?“
„Přesně,“ přikývl Alighiero. „Jel jsem za nimi, ale ztratili se mi. Nevím, kde teď jsou.“
„V Římě…“ řekla Vittoria.
„Cože?!“
„V Římě. Po karnevalu v Sieně měli představení zde, takže je pravděpodobné, že jsou tam.“
„Musím okamžitě jet!“ řekl Alighiero a zvedl se.
„Ne!“ vykřikla Vittoria. „Jsou i jiné způsoby, jak to vyřešit! Pomstou nic nevyřešíš!“
„Podívej, jsem ti opravdu vděčný za to, co jsi pro mě udělala, ale tohle je jen moje rozhodnutí a nikomu jinému do toho nic není, ani tobě!“
Alighiero cítil vztek. Silný vztek. Ona to vůbec nechápe, nic takového nikdy nezažila!
V tu chvíli uvědomil, že má na sobě stále masku z karnevalu. Sundal si ji. Měl chuť hodit ji po Vittorii, ale ovládl se a dal ji do brašny. Oblék si vrchní šat, usedl na koně a odjel.
„Alighiero…“
---
To, co udělal, si Alighiero uvědomil teprve, když při západu slunce dorazil do Říma. Nechal se zcela ovládnout vztekem. Použil ho proti ženě.
Proti ženě.
Co když mu chtěla pomoct? Co když ho chápala? Co když sama něco podobného zažila? Proč by jinak byla na karnevalu sama? Tak krásná a milá dívka?
Můj život se zcela hroutí, pomyslel si.
Odjel s koněm na Tiberský ostrov a vešel do úkrytu. Nikdo tu nebyl. Tím líp. Vešel do svého pokoje, odložil si věci, lehl si do postele a okamžitě usnul.
---
Alighierovi se zdál zvláštní sen. Slyšel opět ten nadpřirozený, ženský hlas. „Pojď… už se to probouzí… ale musíš tomu pomoct… buď aktivní…“
Alighiero plaval ve vodě. Byl úplně u dna, ale nebyla zde velká hloubka. Nedýchal a cítil, že ani dýchat nepotřebuje. Rozhlédl se. Nalevo od něj byly tlusté, kamenné pilíře, které podpíraly jakýsi most. Alighiero ten most zná, ale nemohl si vzpomenout…
Vepředu, na konci mostu uviděl v pilíři jakýsi tmavý, oblý tvar. Odlepil se od dna a doplaval k němu. Zjistil, že jsou dvířka. Zabušil na ně. Nic. Nebyla zde žádná klika, takže je nedokázal otevřít. Pohlédl nad sebe. Skrze vodu viděl slunce. Právě se chtěl vyplavit nahoru, aby zjistil, kde vlastně je, ale v tu chvíli se probudil.
„Víte tolik málo… musíme vás naučit…“
9. KAPITOLA - PŘEDSTAVENÍ DNE
Alighiero se probral, oblékl si svůj asasínský oblek a vyšel ze svého pokoje do úkrytu.
Bylo zde několik asasínů a mimo jiné i Ezio. Všichni na Alighiera podivně zírali.
Zašel k Eziovi a řekl: „Slyšel jsem, že jsou zde v Římě. Přišel jsem se zeptat, kde jsou. Zabiju je. Zabiju je za všechny zločiny, které způsobily.“
Ezio se nadechl. „Vím, kde jsou,“ řekl.
„Řekni mi kde.“
„Jdeme tam společně. Chceme ti pomoct.“
Alighiero začal cítit podobný vztek jako včera. „Ne! Rozhodl jsem se pro to sám, je to můj čin, chci to udělat sám!“
„Podívej, pracují pro templáře, takže nezpůsobili ztrátu jen tobě. Dělají problémy i nám, takže do toho jdeme společně.“
Alighiero chvíli mlčel. „Dobrá,“ řekl nakonec.
„Výtečně,“ řekl Ezio. „Sestavil jsem tým, který jde s námi. Čekají venku. Zjistil jsem, že ses včera vrátil, a proto jsem na tebe počkal.“
Společně vyšli ven. Nebe bylo zamračené. Před úkrytem stála již zmíněná skupinka asasínů. Ale nebyli sami. Mezi nimi stála nenápadně působící dívka. Měla dlouhé hnědé vlasy. Na sobě měla oblečenou bílou košili s vycpanými rukávy až k loktům a přes ni růžovou vestu. Na rukou měla kožené rukavice bez náprstků. Na nohou měla vysoké kožené boty a růžové kalhoty, avšak zastřižené nad koleny, takže měla odhalená stehna. U pasu se jí houpal vějíř s ostrými kovovými hroty. Byla velmi krásná.
„Kdo je to?“ zeptal se Alighiero Ezia.
„Jmenuje se Fiora Cavazza. Pracovala v nevěstinci Růže v rozkvětu, ale pak si ji najal Cesare. Nevím, co jí přesně udělal, ale cítí k němu velkou nenávist a přidala se k nám.“
Alighiero došel k Fioře. „Madonna,“ uklonil se. „Jsem Alighiero Abate.“
„Těší mne,“ usmála se, ale její oči se nesmály vůbec. „Já jsem Fiora Cavazza.“ Otočila se k Eziovi. „Vím, kde jsou.“
„Výborně. Veď nás.“
---
Caha a Cahin tančili v ulici, doprovázeni hudbou. Kolem nich stál dav lidí.
Alighiero nevěřil, že po tom všem, co spáchali, můžou tak bezstarostně tančit na ulici.
Byli tak zabráni do tance, že si nevšimli bílých kápí, které naplnily dav okolo nich. Když se přiblížili téměř k nim, Caha jako by náhle ožila; zastavila tanec, rychle hrábla to váčku u pasu a hodila na zem kouřovou bombu. Dav se začal dusit a někteří asasíni také. Alighiero, Fiora a Ezio se naštěstí vyhnuli. Obyvatelé, kteří se kouři vyhnuli, okamžitě začali utíkat pryč.
Fiora vytáhla svůj vějíř a rozehnala jím kouř.
Cahin se pokusil utéct. Ty jeho sklony k útěku, pomyslel si Alighiero a společně s třemi dalšími asasíny mu běžel zablokovat cestu.
„Nikam nikam!“ zasyčel vztekle Alighiero.
Cahin vytáhl malou dýku.
„Tímhle se chceš bránit?“ zasmál se nevesele Alighiero.
Jeho dýka byla proti asasínským mečům slabá. Cahin obdržel tři smrtelné rány, ale stále žil. Alighiero ho chytl za límec.
„Requiescat in pace, bastardo…“ s těmito slovy mu probodl mečem hruď. Necítil žádnou lítost. Žádný stud. Žádný soucit.
Caha vykřikla. Vztekle vyndala své dvě dýky a tu v pravé ruce mrštila po Fioře. Fiora ji odklonila svým vějířem.
Caha zařvala a se svou zbylou dýkou se na Fioru vrhla. Ta ji udeřila vějířem do levé ruky a dýka jí vypadla. Začala kopat a mlátil pěstmi. To jí ale nebylo nic platné.
Nakonec padla k zemi a odplazila se k tělu svého bratra. Bylo slyšet její vzlykání. Třesoucí rukou sundala Cahinovi jeho šaškovskou masku.
Během toho si však nevšimla, že se k ní zezadu přiblížil Alighiero. Vytáhl svou kuši zavěšenou na zádech, dal do ní jeden šíp, namířil ji Caze na hlavu a zašeptal: Toto je pro tebe, má lásko…“
Vystřelil. „Requiescat in pace, puttana…“
---
O pár minut později seděl Alighiero v úkrytu na Tiberském ostrově. Měl staženou kápi. Uvažoval o tom, že se zítra vydá do Sieny, vyhledá Vittorii a omluví se jí.
V tu chvíli k němu přišla Bianca Carsidoni a řekla: „Někdo tě přišel navštívit.“
„Kdo?“ zeptal se Alighiero zvědavě.
„To uvidíš. Vyhledala mě, když jsem procházela Římem, že prý jestli tě neznám.“
Vyhledala?
Došli ke dveřím úkrytu. Alighiero uviděl ženu s rozpuštěnými červenými vlasy a modrou kombinézou.
pokračování příště...
P.S. jestli jste všímavý a schopní řešit hádanky, uhádnete, jakým směrem se bude ubírat další děj. :-D
- "Pracuji pro Abstergo Industries, ale připadá mi, že sem nepatřím. Mí předci byli asasíni. Jsem Henry Dale a můj útěk nebude mít chybu."
8. KAPITOLA – NEČEKANÁ POMOC
Toskánsko, Itálie
Březen 1503
Alighiero uháněl bez zastavení. Nic jako přestávka pro něj neexistovalo. Cahu a Cahina už dávno ztratil, přesto jel směrem, kterým je viděl jet naposledy.
Nebe bylo temné; šedé a zatažené, navíc se ozývalo hřmění.
Alighierova rána po vrhacím noži stále krvácela. Cítil se stále slabší a slabší. Když přicházelo noc, zavřel na chvíli oči. Už je však neotevřel a spadl z koně.
---
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012
„Zdá se, že jeho předek umírá…“
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Vešel do šedé jeskyně. Ta se pomalu stáčela doprava. Po chvíli slyšel hlasy.
„Co se to děje?!“
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Alighiero zavřel okno a přečetl si zprávu.
„Dělejte něco! Jeho mysl se strašně rychle přenáší mezi vzpomínkami!“
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Dovnitř se nahrnula voda, avšak když vlezl dovnitř, byl naprosto suchý. Všechna voda jako by zde mizela. V místnosti ho uvítala modrá záře, vycházející z matných stěn.
Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Na obraze byl Caesar, ležící na zemi, obklopený jeho vrahy. V rohu byl nápis:
Fdvwho vdqw’dqjhor
„ODPOJTE HO!!!“
„Počkat, myslím, že jsem našel správnou vzpomínku… ano, je to ona. Uvidíme, co se stane…“
---
Toskánsko, Itálie
Březen 1503
„Alighiero, jsi v pořádku?“
Alighiero pomalu otevřel oči. Nad sebou uviděl Vittorii. Červené vlasy měla uvázané do drdolu a oblečená byla v modré kombinéze.
„Dama rossa… co tu děláš?“ zasípal Alighiero.
„Zachraňuju tě.“
Alighiero pohlédl na svou hruď. Vrchní část šatů měl svlečenou, ránu po noži ošetřenou a obvázanou.
„Jak si mě vůbec našla?“
„Jela jsem hned za tebou.“
„Ale proč?“ zeptal se Alighiero nechápavě.
„Měla jsem o tebe starost…“ odpověděla Vittoria nevině.
Alighiero se zamyslel. Nebýt ji, už by tu nebyl. Ona ho zachránila. Měl by jí děkovat ta život.
„Já… jsem ti moc vděčný. Nebýt tebe… už bych se snad nikdy neprobral.“
Vittoria se usmála. „To je samozřejmost, ragazzo…“ Náhle se zamračila. „Co mělo znamenat to, co jsi udělal v Sieně?!“
„No…“ Alighiero neměl potřebu se svěřovat, ale rozhodl se, že jí to řekne.
„Má dívka se s nimi náhodou setkala. A oni… spolupracují s někým, kdo ji moc rád neměl. A… oni ji…“ Alighiero nemusel dopovědět, protože Vittoria přikývla.
„A dozvěděl ses, že přijeli do Sieny na karneval, takže si je vyhledal?“
„Přesně,“ přikývl Alighiero. „Jel jsem za nimi, ale ztratili se mi. Nevím, kde teď jsou.“
„V Římě…“ řekla Vittoria.
„Cože?!“
„V Římě. Po karnevalu v Sieně měli představení zde, takže je pravděpodobné, že jsou tam.“
„Musím okamžitě jet!“ řekl Alighiero a zvedl se.
„Ne!“ vykřikla Vittoria. „Jsou i jiné způsoby, jak to vyřešit! Pomstou nic nevyřešíš!“
„Podívej, jsem ti opravdu vděčný za to, co jsi pro mě udělala, ale tohle je jen moje rozhodnutí a nikomu jinému do toho nic není, ani tobě!“
Alighiero cítil vztek. Silný vztek. Ona to vůbec nechápe, nic takového nikdy nezažila!
V tu chvíli uvědomil, že má na sobě stále masku z karnevalu. Sundal si ji. Měl chuť hodit ji po Vittorii, ale ovládl se a dal ji do brašny. Oblék si vrchní šat, usedl na koně a odjel.
„Alighiero…“
---
To, co udělal, si Alighiero uvědomil teprve, když při západu slunce dorazil do Říma. Nechal se zcela ovládnout vztekem. Použil ho proti ženě.
Proti ženě.
Co když mu chtěla pomoct? Co když ho chápala? Co když sama něco podobného zažila? Proč by jinak byla na karnevalu sama? Tak krásná a milá dívka?
Můj život se zcela hroutí, pomyslel si.
Odjel s koněm na Tiberský ostrov a vešel do úkrytu. Nikdo tu nebyl. Tím líp. Vešel do svého pokoje, odložil si věci, lehl si do postele a okamžitě usnul.
---
Alighierovi se zdál zvláštní sen. Slyšel opět ten nadpřirozený, ženský hlas. „Pojď… už se to probouzí… ale musíš tomu pomoct… buď aktivní…“
Alighiero plaval ve vodě. Byl úplně u dna, ale nebyla zde velká hloubka. Nedýchal a cítil, že ani dýchat nepotřebuje. Rozhlédl se. Nalevo od něj byly tlusté, kamenné pilíře, které podpíraly jakýsi most. Alighiero ten most zná, ale nemohl si vzpomenout…
Vepředu, na konci mostu uviděl v pilíři jakýsi tmavý, oblý tvar. Odlepil se od dna a doplaval k němu. Zjistil, že jsou dvířka. Zabušil na ně. Nic. Nebyla zde žádná klika, takže je nedokázal otevřít. Pohlédl nad sebe. Skrze vodu viděl slunce. Právě se chtěl vyplavit nahoru, aby zjistil, kde vlastně je, ale v tu chvíli se probudil.
„Víte tolik málo… musíme vás naučit…“
9. KAPITOLA - PŘEDSTAVENÍ DNE
Alighiero se probral, oblékl si svůj asasínský oblek a vyšel ze svého pokoje do úkrytu.
Bylo zde několik asasínů a mimo jiné i Ezio. Všichni na Alighiera podivně zírali.
Zašel k Eziovi a řekl: „Slyšel jsem, že jsou zde v Římě. Přišel jsem se zeptat, kde jsou. Zabiju je. Zabiju je za všechny zločiny, které způsobily.“
Ezio se nadechl. „Vím, kde jsou,“ řekl.
„Řekni mi kde.“
„Jdeme tam společně. Chceme ti pomoct.“
Alighiero začal cítit podobný vztek jako včera. „Ne! Rozhodl jsem se pro to sám, je to můj čin, chci to udělat sám!“
„Podívej, pracují pro templáře, takže nezpůsobili ztrátu jen tobě. Dělají problémy i nám, takže do toho jdeme společně.“
Alighiero chvíli mlčel. „Dobrá,“ řekl nakonec.
„Výtečně,“ řekl Ezio. „Sestavil jsem tým, který jde s námi. Čekají venku. Zjistil jsem, že ses včera vrátil, a proto jsem na tebe počkal.“
Společně vyšli ven. Nebe bylo zamračené. Před úkrytem stála již zmíněná skupinka asasínů. Ale nebyli sami. Mezi nimi stála nenápadně působící dívka. Měla dlouhé hnědé vlasy. Na sobě měla oblečenou bílou košili s vycpanými rukávy až k loktům a přes ni růžovou vestu. Na rukou měla kožené rukavice bez náprstků. Na nohou měla vysoké kožené boty a růžové kalhoty, avšak zastřižené nad koleny, takže měla odhalená stehna. U pasu se jí houpal vějíř s ostrými kovovými hroty. Byla velmi krásná.
„Kdo je to?“ zeptal se Alighiero Ezia.
„Jmenuje se Fiora Cavazza. Pracovala v nevěstinci Růže v rozkvětu, ale pak si ji najal Cesare. Nevím, co jí přesně udělal, ale cítí k němu velkou nenávist a přidala se k nám.“
Alighiero došel k Fioře. „Madonna,“ uklonil se. „Jsem Alighiero Abate.“
„Těší mne,“ usmála se, ale její oči se nesmály vůbec. „Já jsem Fiora Cavazza.“ Otočila se k Eziovi. „Vím, kde jsou.“
„Výborně. Veď nás.“
---
Caha a Cahin tančili v ulici, doprovázeni hudbou. Kolem nich stál dav lidí.
Alighiero nevěřil, že po tom všem, co spáchali, můžou tak bezstarostně tančit na ulici.
Byli tak zabráni do tance, že si nevšimli bílých kápí, které naplnily dav okolo nich. Když se přiblížili téměř k nim, Caha jako by náhle ožila; zastavila tanec, rychle hrábla to váčku u pasu a hodila na zem kouřovou bombu. Dav se začal dusit a někteří asasíni také. Alighiero, Fiora a Ezio se naštěstí vyhnuli. Obyvatelé, kteří se kouři vyhnuli, okamžitě začali utíkat pryč.
Fiora vytáhla svůj vějíř a rozehnala jím kouř.
Cahin se pokusil utéct. Ty jeho sklony k útěku, pomyslel si Alighiero a společně s třemi dalšími asasíny mu běžel zablokovat cestu.
„Nikam nikam!“ zasyčel vztekle Alighiero.
Cahin vytáhl malou dýku.
„Tímhle se chceš bránit?“ zasmál se nevesele Alighiero.
Jeho dýka byla proti asasínským mečům slabá. Cahin obdržel tři smrtelné rány, ale stále žil. Alighiero ho chytl za límec.
„Requiescat in pace, bastardo…“ s těmito slovy mu probodl mečem hruď. Necítil žádnou lítost. Žádný stud. Žádný soucit.
Caha vykřikla. Vztekle vyndala své dvě dýky a tu v pravé ruce mrštila po Fioře. Fiora ji odklonila svým vějířem.
Caha zařvala a se svou zbylou dýkou se na Fioru vrhla. Ta ji udeřila vějířem do levé ruky a dýka jí vypadla. Začala kopat a mlátil pěstmi. To jí ale nebylo nic platné.
Nakonec padla k zemi a odplazila se k tělu svého bratra. Bylo slyšet její vzlykání. Třesoucí rukou sundala Cahinovi jeho šaškovskou masku.
Během toho si však nevšimla, že se k ní zezadu přiblížil Alighiero. Vytáhl svou kuši zavěšenou na zádech, dal do ní jeden šíp, namířil ji Caze na hlavu a zašeptal: Toto je pro tebe, má lásko…“
Vystřelil. „Requiescat in pace, puttana…“
---
O pár minut později seděl Alighiero v úkrytu na Tiberském ostrově. Měl staženou kápi. Uvažoval o tom, že se zítra vydá do Sieny, vyhledá Vittorii a omluví se jí.
V tu chvíli k němu přišla Bianca Carsidoni a řekla: „Někdo tě přišel navštívit.“
„Kdo?“ zeptal se Alighiero zvědavě.
„To uvidíš. Vyhledala mě, když jsem procházela Římem, že prý jestli tě neznám.“
Vyhledala?
Došli ke dveřím úkrytu. Alighiero uviděl ženu s rozpuštěnými červenými vlasy a modrou kombinézou.
pokračování příště...
P.S. jestli jste všímavý a schopní řešit hádanky, uhádnete, jakým směrem se bude ubírat další děj. :-D
pátek 19. srpna 2011
Assassin's Creed: Revelations Gamescom demo
EDIT: FUNKČNÍ VIDEO PŘIDÁNO. Ubisoft totiž ještě neuploadoval oficiálně demo na internet, a proto ho všem, co si ho nahrají na YT, mažou. Ani náš kanál se tomu nevyhnul, a proto přidávám demo z jiného kanálu. Pokud i ono přestane fungovat, opět přidám jiné. :-)
Toto demo bylo uveřejněno na letošní GC výstavě. Ukazuje nám totožnost plešatého muže z E3 traileru, systém výroby bomb a také první Altaïrovu vzpomínku! Nevím, jak vy, ale mně připadá, že Ubisoft má ještě co zlepšovat. :-)
Toto demo bylo uveřejněno na letošní GC výstavě. Ukazuje nám totožnost plešatého muže z E3 traileru, systém výroby bomb a také první Altaïrovu vzpomínku! Nevím, jak vy, ale mně připadá, že Ubisoft má ještě co zlepšovat. :-)
středa 17. srpna 2011
Assassin's Creed: Revelations Gamescom trailer
Konečně je tu nový trailer pro AC: Revelations! Jako vždy má výbornou atmosféru a hudbu, posuďte níže.
SVĚTLO STÍNŮ 3. část (povídka)
Třetí část mé povídky. Právě zde se odehrají důležité události. Pěkné čtení.
5. KAPITOLA – NEJISTOTA
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen 2012
„Musíme ho odpojit… nic nefunguje.“
-SynchError
-shd.anima/aabate.ddna.18.3.3
* * *resetuji * * *
-Nelze synchronizovat
-Načtení vzpomínky selhalo
Pomalu jsem se zvedl. Kolem mne stálo několik lidí; muž, který mne sem zavolal, Caroline Greyová a (a to je co říct) sám doktor Warren Vidic. Oblečen byl ve svém tradičním doktorském plášti.
Naprosto jsem nechápal, proč jsme přestali. Minulost mého předka mne plně zaujala a vyhnala mi z hlavy myšlenky na všechno ostatní. Vyslovil jsem své myšlenky nahlas.
„Podívejte se na své ruce,“ ukázala na ně Caroline.
Podíval jsem se. Strašně se klepaly. Kdyby mi to nikdo neřekl, zřejmě bych si toho nevšiml. Nejsem žádný strašpytel ale tohle mě trochu znepokojilo. Snad neskončím jako subjekt 18?!
Muž sedící u Animu si zřejmě mých obav všiml.
„Měl byste si alespoň trochu odpočinout,“ prohlásil.
Vidic nespokojeně zamlaskal. „Můj plán nesmí být nijak přerušován. Jak se pan Dale vrátí do Animu, chci okamžitě podat hlášení!“
A tohle tu bylo každý den. Toho dědka jsem nemohl vystát, a jsem si téměř jistý, že nemálo lidí zde v Abstergu má stejný názor jako já.
„Postarám se o to,“ řekla Caroline.
„Vy se radši starejte o sebe, slečno Greyová, nevzpomínáte si, z čeho jste byla obviněna? A podle mne to zase není úplná lež!“ Po tomto výstupu Vidic okamžitě odešel.
Caroline se sesula k zemi. „Nikdy… nikdy jsem… nic takového neudělala!“ nevěděl jsem to jistě, ale zdálo se mi, že pláče. „To jen on mi nechce věřit! Nikdy… nikdy v životě jsem nezažila takovou buzeraci jako od něj!“
„To bude dobré…“ přistoupil k ní muž od Animu.
Můj stav se zhoršoval. Doteď mi klepání rukou nevadilo, ale začala se mi třást i hruď a cítil jsem menší závrať.
Caroline se pomalu zvedla.
„Pojďte, pane Dale,“ řekl muž.
Vyšli jsme z kabiny.
„Kde… kde je Nancy?“ zeptal jsem se trochu nejistě.
„Je v pořádku, měla by být někde tady…“
Došli jsme k určité kabině a muž ji otevřel. Nancy ležela na Animu, nad hlavou měla placatou obrazovku.
Zdála se v pořádku.
Zatím.
Muž dveře zase zavřel a řekl mi: „Svého stavu se nelekejte; mnoho uživatelů Animu mělo při jeho prvním použití podobné problémy.“
A kolik jich po jeho použití skončilo jako subjekt 16? Blesklo mi hlavou, ale raději jsem to nevyslovil nahlas.
Zabočili jsme doleva. Když jsme došli na konec místnosti, ocitli jsme se přede dveřmi, které šli otevřít jen tajným heslem. To se zadávalo na malé obrazovce s tlačítky nalevo od dveří. Muž zadal heslo, zablikalo zelené světlo a dveře se otevřely.
Ocitli jsme se v dlouhé chodbě. Zdi byly ocelově šedé, tu a tam nějaké dveře a obrazovka. Celkově nebyla výzdoba Absterga nic moc.
Šli jsme chodbou až nakonec, otočili se doprava a hned do prvních dveří po naší levici zadal muž heslo.
Octli jsme se v místnosti s bíle povlečenými postelemi.
Nemocničními postelemi.
Postele byly pravidelně srovnané u zdí a byly k nim připojené jakési bílé přístroje.
„Lehněte si třeba sem,“ ukázal muž na jednu z postelí.
Sundal jsem si boty lehl si.
Muž mi vytáhl rukáv košile na pravé ruce a připnul mi na ní pásek připojený ke kabelu přístroje.
Namačkal něco na přístroji, odepnul mi pásek a řekl: „Zkuste se trochu prospat.“
Muž odešel a zavřel dveře.
Na přemýšlení jsem se nezmohl, a proto jsem hned usnul.
---
Probudil jsem se uprostřed noci. Na stolku vedle postele jsem nahmatal lampu a rozsvítil ji. Kromě mě nikdo v místnosti nebyl.
Už mi bylo lépe, závrať zmizela a ruce se mi taktéž netřásly.
Vzpomněl jsem si na svých pár posledních hodin v Animu. Takže toto je můj prapředek z šestnáctého století? Takhle to vypadalo v dávných dobách v Itálii…
Něco mi ale připadalo divné. Templáři. Jsou opravdu to dobro, které o sobě hlásali? Každý den, každá minuta mě přesvědčují o tom, že ne. A Animus mi ukázal minulost. Naprosto stejná. Co když si jen Abstergo namlouvá, že jsou dobro, nebo o tom dokonce ví a své zlo nazývají dobrem?
Co když jsem já Ten zlý?
Ale co když nejsem templář?
Co když jsem asasín?
Zhasnul jsem lampu a opět usnul.
---
Ráno mne probudil příchod Caroline Greyové.
„Jak se cítíte?“ zeptala se.
„Skvěle,“ usmál jsem se. „Co Vidic, pořád zlobí?“
Caroline se zachmuřila. „Není to nejlepší.“ Její výraz v tváři se zase zlepšil a zeptala se: „Takže… jste připraven?“
„Připraven na co?“
Caroline se zasmála. „Přece vrátit se zpět do Animu.“
„Jo, aha… Jo, jsem,“ odpověděl jsem a uvědomil jsem si, jakou pitomost jsem právě vyslovil a cítil jsem, jak mi hoří tváře.
Obul jsem si boty a vyšli jsme ven z místnosti. V tu chvíli jsem si něco uvědomil.
Co když zvěsti, které říkají, že Caroline zradila templáře, jsou pravdivé? Co když mám před sebou asasína? Co kdybych…
„Caroline? Mohl bych si na pár minut odskočit do své kanceláře?“
„No… ale vraťte se hned zpět, znáte Vidica…“
„Nebojte, budu zpět během pěti minut.“
„Dobrá,“ usmála se.
Odešel jsem a rozeběhl se do své kanceláře. Z kapsy jsem vyndal klíč a odemkl ji.
Má kancelář vypadala úplně stejně jako všechny ostatní; okno se žaluziemi, psací stůl s počítačem, skříňky…
Ze zásuvky jsem vytáhl svůj černý notebook Acer. Zapnul jsem ho a zadal heslo, počkal, až se načte a zapnul internetový prohlížeč. Přihlásil jsem se na email. Kromě klasických emailů typu “tisíc nových slev“ jsem našel email od někoho s uživatelským jménem Erudito. Email neměl žádný předmět a tak jsem ho otevřel.
„Viděl jsi pravdu. Poznal jsi co je špatné a co dobré. Tvůj čas nastal. Nyní máš šanci… přidej se k nám… 7243.“
Mé obavy a pochyby vzrostly. Týkal se tenhle email opravdu toho, na co jsem právě myslel? A co znamená to číslo?
S podobnými obavami se mi kdysi svěřila Nancy. Co kdybych opravdu něco podnikl?
Vypnul jsem notebook, dal ho zpět do zásuvky, vyšel z kanceláře a zamkl ji.
---
Vrátil jsem se do místnosti s Animy. V mé kabině už čekal známý muž.
„Lehněte si, prosím…“ řekl.
Lehl jsem si a nad hlavou mi přejela skleněná obrazovka.
„Vítejte v Animu,“ oznámil ženský hlas.
„Takže, skončili jsme tím, že váš předek zavraždil jakéhosi Fabia nebo jak se jmenoval, ve městě Monteriggioni,“ shrnul mi mé vzpomínky muž. „Pokud vám to nebude vadit, přeskočím odjezd z Monteriggioni, protože zde žádné vzpomínky nevidím. Souhlasíte?“
„Ano,“ řekl jsem.
Na obrazovce se objevil text:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 18. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie
6. KAPITOLA – SMRT
Řím, Itálie
Březen 1503
Alighiero dorazil k Římu, když začalo svítat.
U svého cíle, Fabia Sontaniho, našel dopis, který mu potvrdil, že skutečně zabil správný cíl:
Milý pane Cesare,
myslím, že jsem ho našel. Žádnou pomoc potřebovat nebudu. Budu chápat, pokud budete chtít tuto misi předat Michelettovi, ale byl bych poctěn, kdybyste ji přenechal mně. Nezklamu vás…
Vždy věrný,
Fabio Sontani
Alighiero neměl absolutní ponětí, o co v dopise jde, ale to pro něj nebylo důležité. Předá dopis Eziovi a oznámí mu svůj úspěch.
Brána byla otevřená a Alighiero vjel dovnitř. Několik málo lidí již bylo vzhůru a procházelo se ulicemi.
Dojel na Tiberský ostrov a odložil koně ve stájích.
Došel k hnědým dveřím a vstoupil do úkrytu.
---
V úkrytu nikdo nebyl. Alighiera napadlo, že se nejspíš koná rituál. Šel do rituální místnosti (chvíli trvalo, než ji našel) a čekalo ho překvapení. Nebo spíše šok.
Asasíni stáli podél stěn, jako při rituálu; Ezio a Machiavelli stáli na pódiu, avšak bez ohně; a uprostřed místnosti, na červeném koberci, ležela dřevěná hrobka.
Bylo to jako ve snu. Někdo z bratrstva zemřel. Kdo?
„Requiescat in pace, assassino…“ dořekl právě Machiavelli.
Rituál zřejmě skončil, neboť několik asasínů vzalo rakev a odneslo ji.
Alighiero se ptal, nikdo se mu však neodvážil odpovědět. Až když dorazil k Eziovi, dostal svou odpověď.
„Co se stalo?“ zeptal se Alighiero. Věděl, co se stalo, ale připadalo mu neskutečné zeptat se „Kdo umřel?“.
„Jeden člen bratrstva selhal… zemřel,“ řekl Ezio s nečitelným výrazem v obličeji.
„Kdo?“
„Nemohu to před tebou skrývat, Alighiero. Byla to Luciana. Byla zavražděna v Alhambře.“
Alighierovi se rozmazal pohled před očima. Popošel pár kroků a přidržel se zdi.
„Vím, že jste si byli dost blízcí…“ řekl Ezio, ale Alighiero ho nevnímal.
Bylo to, jako by v něm něco zemřelo, něco zmizelo. Neplakal, ale věděl, že k tomu nemá daleko. Co bude dělat? Připadalo mu, jako by od tohoto okamžiku skončil jeho život. Dělalo se mu nevolno a přestával zřetelně vidět. Myslel, že omdlí.
„Kdo to udělal?“ odhodlal se zeptat po chvíli.
„Byli dva. Jmenují se Caha a Cahin…“
„Ti dva harlekýni?!“
„Ano… nyní se koná karneval v Sieně, jsou tam.“
Alighiero neváhal ani vteřinu.
„Odjíždím do Sieny! Právě teď!“
„Alighiero! POČKEJ!“
Ale to už byl Alighiero pryč z úkrytu.
7. KAPITOLA – KRÁSKA A ZVÍŘE
Siena, Itálie
Březen 1503
Alighiero jel dva dny. Zastavoval se jen na skok ve vesnicích, kvůli zásobám.
Hlavou se mu míhaly vzpomínky na poslední okamžiky s Lucianou.
„Musím odjet do Alhambry.“
„Tak to mi pak musíš vyprávět.“
„Určitě.“
Alighierovi oči se začaly lesknout.
„Jen smrt nás rozdělí…“
Začal vzlykat.
---
Byla noc. V Sieně právě probíhalo období karnevalu. Náměstí bylo zaplněné pruhovanými stany různých barev, dřevěnými hledišti a mimo jiné dřevěným plotem oddělená jezdecká dráha, kde se pořádaly koňské závody, kterými je Siena tak proslulá.
Všude kolem se ozývaly výbuchy ohňostrojů a pochodně plály téměř na každém kroku. Město mělo jakýsi rudý nádech.
Občané města byli oblečeni do přepychových šatů a všichni měli karnevalové masky; chudší lidé jen obyčejné bílé, bohatší lidé měli i zlaté.
Alighiero si stáhl kápi a nasadil si doktorskou masku, která se taktéž dala použít jako karnevalová maska.
Siena působila veselým dojmem, Alighiero však veselý nebyl.
Proplétal se davy lidí, sledoval představení na jevištích a hledal dva harlekýny. Caha a Cahin, sestra a bratr, pocházeli z Francie. Pracovali pro templáře a byli blízcí přátelé Cesareho Borgii, takže jejich představení byla občas trochu krvavá.
Jak se tak Alighiero proplétal davem, oslovila ho mladá dívka, oblečená do červených šatů se třpytkami a bílou, zlatě rámovanou maskou. Spod masky viděl její krvavě rudé vlasy.
„Co tady děláš tak sám, sconosciuto?” zeptala se svůdným hlasem.
„Vy ale také nemáte žádný doprovod, nebo se snad mýlím, dama rossa?” Alighiero v duchu zaklel. Na tohle neměl čas.
Rudovlasá dívka se k němu přiklonila. „Jsem Vittoria… a ty?“
„Alighiero.“
„Nešel bys tancovat, Alighiero?“ zeptala se a rozhlédla se po tančících párech všude kolem.
Nezapomeň, kvůli komu tu jsi! Máš své poslání!
Alighiero zaváhal. Pár chvil tance s Vittoriou by nemělo vadit, navíc bude možná i něco vědět.
„Proč ne?“ řekl nakonec.
Několik dalších minut strávil Alighiero vyměňováním lichotek s Vittorií, poté se odhodlal zeptat.
„Signora, slyšel jsem, že zde mají vystupovat dva harlekýni… bratr a sestra. Neslyšela jsi o tom nic?“
„Sì, pojď se mnou.”
Odvedla ho na jedno z jevišť. Jediný rozdíl zde byl, že zde nebylo hlediště; dav stál kolem dvou harlekýnů.
Caha měla pruhovaný, fialovo-zlatý oblek. Na krku měla zlatý náhrdelník. Na hlavě měla nasazenou fialovou masku s výřezem pro obličej. Na očích měla nasazenou zlatou škrabošku. Její fialové rty zcela vynikaly na bledé pokožce. Kdyby Alighiero nevěděl, co provádí, řekl by, že je krásná.
Zato Cahin vypadal děsivě. Měl pruhovaný, modro-zelený oblek a jeho šaškovská maska vypadala spíše děsivě než vesele.
Oboum dvoum se u pasů houpaly dýky.
Prováděli právě jakýsi trik; Cahin stál ve vzduchu na rukou Cahy a přitom žongloval. Alighiero se začal prodírat davem.
„Co to děláš?!“ zeptala se Vittoria.
Když Alighiero došel na konec davu, rozběhl se, ohnul zápěstí a spod rukávu mu vyjela skrytá čepel. Oba harlekýni už stáli na nohou.
„Tohle je za Lucianu!“ zakřičel a skočil po Cahinovi, ten ho ale odstrčil stranou.
Alighiero se zvedl. Oba harlekýni utíkali pryč. Caha se ohlédla a hodila po něm nůž. Ten se mu zabodl do hrudi.
Alighiero pohlédl na Vittoriu. Dívala se na něj, ale přes masku nedokázal přečíst její výraz.
Rozběhl se za nimi, ale krvácející hruď ho oslabovala. Přesto nezpomaloval.
Harlekýni nasedli na koně umístěné v jednom ze stanů. Okamžitě uháněli pryč.
„NE!!!“ zaburácel Alighiero.
Neměl čas; ukradl koně z nejbližšího stanu a rozjel se za nimi.
pokračování příště...
5. KAPITOLA – NEJISTOTA
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen 2012
„Musíme ho odpojit… nic nefunguje.“
-SynchError
-shd.anima/aabate.ddna.18.3.3
* * *resetuji * * *
-Nelze synchronizovat
-Načtení vzpomínky selhalo
Pomalu jsem se zvedl. Kolem mne stálo několik lidí; muž, který mne sem zavolal, Caroline Greyová a (a to je co říct) sám doktor Warren Vidic. Oblečen byl ve svém tradičním doktorském plášti.
Naprosto jsem nechápal, proč jsme přestali. Minulost mého předka mne plně zaujala a vyhnala mi z hlavy myšlenky na všechno ostatní. Vyslovil jsem své myšlenky nahlas.
„Podívejte se na své ruce,“ ukázala na ně Caroline.
Podíval jsem se. Strašně se klepaly. Kdyby mi to nikdo neřekl, zřejmě bych si toho nevšiml. Nejsem žádný strašpytel ale tohle mě trochu znepokojilo. Snad neskončím jako subjekt 18?!
Muž sedící u Animu si zřejmě mých obav všiml.
„Měl byste si alespoň trochu odpočinout,“ prohlásil.
Vidic nespokojeně zamlaskal. „Můj plán nesmí být nijak přerušován. Jak se pan Dale vrátí do Animu, chci okamžitě podat hlášení!“
A tohle tu bylo každý den. Toho dědka jsem nemohl vystát, a jsem si téměř jistý, že nemálo lidí zde v Abstergu má stejný názor jako já.
„Postarám se o to,“ řekla Caroline.
„Vy se radši starejte o sebe, slečno Greyová, nevzpomínáte si, z čeho jste byla obviněna? A podle mne to zase není úplná lež!“ Po tomto výstupu Vidic okamžitě odešel.
Caroline se sesula k zemi. „Nikdy… nikdy jsem… nic takového neudělala!“ nevěděl jsem to jistě, ale zdálo se mi, že pláče. „To jen on mi nechce věřit! Nikdy… nikdy v životě jsem nezažila takovou buzeraci jako od něj!“
„To bude dobré…“ přistoupil k ní muž od Animu.
Můj stav se zhoršoval. Doteď mi klepání rukou nevadilo, ale začala se mi třást i hruď a cítil jsem menší závrať.
Caroline se pomalu zvedla.
„Pojďte, pane Dale,“ řekl muž.
Vyšli jsme z kabiny.
„Kde… kde je Nancy?“ zeptal jsem se trochu nejistě.
„Je v pořádku, měla by být někde tady…“
Došli jsme k určité kabině a muž ji otevřel. Nancy ležela na Animu, nad hlavou měla placatou obrazovku.
Zdála se v pořádku.
Zatím.
Muž dveře zase zavřel a řekl mi: „Svého stavu se nelekejte; mnoho uživatelů Animu mělo při jeho prvním použití podobné problémy.“
A kolik jich po jeho použití skončilo jako subjekt 16? Blesklo mi hlavou, ale raději jsem to nevyslovil nahlas.
Zabočili jsme doleva. Když jsme došli na konec místnosti, ocitli jsme se přede dveřmi, které šli otevřít jen tajným heslem. To se zadávalo na malé obrazovce s tlačítky nalevo od dveří. Muž zadal heslo, zablikalo zelené světlo a dveře se otevřely.
Ocitli jsme se v dlouhé chodbě. Zdi byly ocelově šedé, tu a tam nějaké dveře a obrazovka. Celkově nebyla výzdoba Absterga nic moc.
Šli jsme chodbou až nakonec, otočili se doprava a hned do prvních dveří po naší levici zadal muž heslo.
Octli jsme se v místnosti s bíle povlečenými postelemi.
Nemocničními postelemi.
Postele byly pravidelně srovnané u zdí a byly k nim připojené jakési bílé přístroje.
„Lehněte si třeba sem,“ ukázal muž na jednu z postelí.
Sundal jsem si boty lehl si.
Muž mi vytáhl rukáv košile na pravé ruce a připnul mi na ní pásek připojený ke kabelu přístroje.
Namačkal něco na přístroji, odepnul mi pásek a řekl: „Zkuste se trochu prospat.“
Muž odešel a zavřel dveře.
Na přemýšlení jsem se nezmohl, a proto jsem hned usnul.
---
Probudil jsem se uprostřed noci. Na stolku vedle postele jsem nahmatal lampu a rozsvítil ji. Kromě mě nikdo v místnosti nebyl.
Už mi bylo lépe, závrať zmizela a ruce se mi taktéž netřásly.
Vzpomněl jsem si na svých pár posledních hodin v Animu. Takže toto je můj prapředek z šestnáctého století? Takhle to vypadalo v dávných dobách v Itálii…
Něco mi ale připadalo divné. Templáři. Jsou opravdu to dobro, které o sobě hlásali? Každý den, každá minuta mě přesvědčují o tom, že ne. A Animus mi ukázal minulost. Naprosto stejná. Co když si jen Abstergo namlouvá, že jsou dobro, nebo o tom dokonce ví a své zlo nazývají dobrem?
Co když jsem já Ten zlý?
Ale co když nejsem templář?
Co když jsem asasín?
Zhasnul jsem lampu a opět usnul.
---
Ráno mne probudil příchod Caroline Greyové.
„Jak se cítíte?“ zeptala se.
„Skvěle,“ usmál jsem se. „Co Vidic, pořád zlobí?“
Caroline se zachmuřila. „Není to nejlepší.“ Její výraz v tváři se zase zlepšil a zeptala se: „Takže… jste připraven?“
„Připraven na co?“
Caroline se zasmála. „Přece vrátit se zpět do Animu.“
„Jo, aha… Jo, jsem,“ odpověděl jsem a uvědomil jsem si, jakou pitomost jsem právě vyslovil a cítil jsem, jak mi hoří tváře.
Obul jsem si boty a vyšli jsme ven z místnosti. V tu chvíli jsem si něco uvědomil.
Co když zvěsti, které říkají, že Caroline zradila templáře, jsou pravdivé? Co když mám před sebou asasína? Co kdybych…
„Caroline? Mohl bych si na pár minut odskočit do své kanceláře?“
„No… ale vraťte se hned zpět, znáte Vidica…“
„Nebojte, budu zpět během pěti minut.“
„Dobrá,“ usmála se.
Odešel jsem a rozeběhl se do své kanceláře. Z kapsy jsem vyndal klíč a odemkl ji.
Má kancelář vypadala úplně stejně jako všechny ostatní; okno se žaluziemi, psací stůl s počítačem, skříňky…
Ze zásuvky jsem vytáhl svůj černý notebook Acer. Zapnul jsem ho a zadal heslo, počkal, až se načte a zapnul internetový prohlížeč. Přihlásil jsem se na email. Kromě klasických emailů typu “tisíc nových slev“ jsem našel email od někoho s uživatelským jménem Erudito. Email neměl žádný předmět a tak jsem ho otevřel.
„Viděl jsi pravdu. Poznal jsi co je špatné a co dobré. Tvůj čas nastal. Nyní máš šanci… přidej se k nám… 7243.“
Mé obavy a pochyby vzrostly. Týkal se tenhle email opravdu toho, na co jsem právě myslel? A co znamená to číslo?
S podobnými obavami se mi kdysi svěřila Nancy. Co kdybych opravdu něco podnikl?
Vypnul jsem notebook, dal ho zpět do zásuvky, vyšel z kanceláře a zamkl ji.
---
Vrátil jsem se do místnosti s Animy. V mé kabině už čekal známý muž.
„Lehněte si, prosím…“ řekl.
Lehl jsem si a nad hlavou mi přejela skleněná obrazovka.
„Vítejte v Animu,“ oznámil ženský hlas.
„Takže, skončili jsme tím, že váš předek zavraždil jakéhosi Fabia nebo jak se jmenoval, ve městě Monteriggioni,“ shrnul mi mé vzpomínky muž. „Pokud vám to nebude vadit, přeskočím odjezd z Monteriggioni, protože zde žádné vzpomínky nevidím. Souhlasíte?“
„Ano,“ řekl jsem.
Na obrazovce se objevil text:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 18. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie
6. KAPITOLA – SMRT
Řím, Itálie
Březen 1503
Alighiero dorazil k Římu, když začalo svítat.
U svého cíle, Fabia Sontaniho, našel dopis, který mu potvrdil, že skutečně zabil správný cíl:
Milý pane Cesare,
myslím, že jsem ho našel. Žádnou pomoc potřebovat nebudu. Budu chápat, pokud budete chtít tuto misi předat Michelettovi, ale byl bych poctěn, kdybyste ji přenechal mně. Nezklamu vás…
Vždy věrný,
Fabio Sontani
Alighiero neměl absolutní ponětí, o co v dopise jde, ale to pro něj nebylo důležité. Předá dopis Eziovi a oznámí mu svůj úspěch.
Brána byla otevřená a Alighiero vjel dovnitř. Několik málo lidí již bylo vzhůru a procházelo se ulicemi.
Dojel na Tiberský ostrov a odložil koně ve stájích.
Došel k hnědým dveřím a vstoupil do úkrytu.
---
V úkrytu nikdo nebyl. Alighiera napadlo, že se nejspíš koná rituál. Šel do rituální místnosti (chvíli trvalo, než ji našel) a čekalo ho překvapení. Nebo spíše šok.
Asasíni stáli podél stěn, jako při rituálu; Ezio a Machiavelli stáli na pódiu, avšak bez ohně; a uprostřed místnosti, na červeném koberci, ležela dřevěná hrobka.
Bylo to jako ve snu. Někdo z bratrstva zemřel. Kdo?
„Requiescat in pace, assassino…“ dořekl právě Machiavelli.
Rituál zřejmě skončil, neboť několik asasínů vzalo rakev a odneslo ji.
Alighiero se ptal, nikdo se mu však neodvážil odpovědět. Až když dorazil k Eziovi, dostal svou odpověď.
„Co se stalo?“ zeptal se Alighiero. Věděl, co se stalo, ale připadalo mu neskutečné zeptat se „Kdo umřel?“.
„Jeden člen bratrstva selhal… zemřel,“ řekl Ezio s nečitelným výrazem v obličeji.
„Kdo?“
„Nemohu to před tebou skrývat, Alighiero. Byla to Luciana. Byla zavražděna v Alhambře.“
Alighierovi se rozmazal pohled před očima. Popošel pár kroků a přidržel se zdi.
„Vím, že jste si byli dost blízcí…“ řekl Ezio, ale Alighiero ho nevnímal.
Bylo to, jako by v něm něco zemřelo, něco zmizelo. Neplakal, ale věděl, že k tomu nemá daleko. Co bude dělat? Připadalo mu, jako by od tohoto okamžiku skončil jeho život. Dělalo se mu nevolno a přestával zřetelně vidět. Myslel, že omdlí.
„Kdo to udělal?“ odhodlal se zeptat po chvíli.
„Byli dva. Jmenují se Caha a Cahin…“
„Ti dva harlekýni?!“
„Ano… nyní se koná karneval v Sieně, jsou tam.“
Alighiero neváhal ani vteřinu.
„Odjíždím do Sieny! Právě teď!“
„Alighiero! POČKEJ!“
Ale to už byl Alighiero pryč z úkrytu.
7. KAPITOLA – KRÁSKA A ZVÍŘE
Siena, Itálie
Březen 1503
Alighiero jel dva dny. Zastavoval se jen na skok ve vesnicích, kvůli zásobám.
Hlavou se mu míhaly vzpomínky na poslední okamžiky s Lucianou.
„Musím odjet do Alhambry.“
„Tak to mi pak musíš vyprávět.“
„Určitě.“
Alighierovi oči se začaly lesknout.
„Jen smrt nás rozdělí…“
Začal vzlykat.
---
Byla noc. V Sieně právě probíhalo období karnevalu. Náměstí bylo zaplněné pruhovanými stany různých barev, dřevěnými hledišti a mimo jiné dřevěným plotem oddělená jezdecká dráha, kde se pořádaly koňské závody, kterými je Siena tak proslulá.
Všude kolem se ozývaly výbuchy ohňostrojů a pochodně plály téměř na každém kroku. Město mělo jakýsi rudý nádech.
Občané města byli oblečeni do přepychových šatů a všichni měli karnevalové masky; chudší lidé jen obyčejné bílé, bohatší lidé měli i zlaté.
Alighiero si stáhl kápi a nasadil si doktorskou masku, která se taktéž dala použít jako karnevalová maska.
Siena působila veselým dojmem, Alighiero však veselý nebyl.
Proplétal se davy lidí, sledoval představení na jevištích a hledal dva harlekýny. Caha a Cahin, sestra a bratr, pocházeli z Francie. Pracovali pro templáře a byli blízcí přátelé Cesareho Borgii, takže jejich představení byla občas trochu krvavá.
Jak se tak Alighiero proplétal davem, oslovila ho mladá dívka, oblečená do červených šatů se třpytkami a bílou, zlatě rámovanou maskou. Spod masky viděl její krvavě rudé vlasy.
„Co tady děláš tak sám, sconosciuto?” zeptala se svůdným hlasem.
„Vy ale také nemáte žádný doprovod, nebo se snad mýlím, dama rossa?” Alighiero v duchu zaklel. Na tohle neměl čas.
Rudovlasá dívka se k němu přiklonila. „Jsem Vittoria… a ty?“
„Alighiero.“
„Nešel bys tancovat, Alighiero?“ zeptala se a rozhlédla se po tančících párech všude kolem.
Nezapomeň, kvůli komu tu jsi! Máš své poslání!
Alighiero zaváhal. Pár chvil tance s Vittoriou by nemělo vadit, navíc bude možná i něco vědět.
„Proč ne?“ řekl nakonec.
Několik dalších minut strávil Alighiero vyměňováním lichotek s Vittorií, poté se odhodlal zeptat.
„Signora, slyšel jsem, že zde mají vystupovat dva harlekýni… bratr a sestra. Neslyšela jsi o tom nic?“
„Sì, pojď se mnou.”
Odvedla ho na jedno z jevišť. Jediný rozdíl zde byl, že zde nebylo hlediště; dav stál kolem dvou harlekýnů.
Caha měla pruhovaný, fialovo-zlatý oblek. Na krku měla zlatý náhrdelník. Na hlavě měla nasazenou fialovou masku s výřezem pro obličej. Na očích měla nasazenou zlatou škrabošku. Její fialové rty zcela vynikaly na bledé pokožce. Kdyby Alighiero nevěděl, co provádí, řekl by, že je krásná.
Zato Cahin vypadal děsivě. Měl pruhovaný, modro-zelený oblek a jeho šaškovská maska vypadala spíše děsivě než vesele.
Oboum dvoum se u pasů houpaly dýky.
Prováděli právě jakýsi trik; Cahin stál ve vzduchu na rukou Cahy a přitom žongloval. Alighiero se začal prodírat davem.
„Co to děláš?!“ zeptala se Vittoria.
Když Alighiero došel na konec davu, rozběhl se, ohnul zápěstí a spod rukávu mu vyjela skrytá čepel. Oba harlekýni už stáli na nohou.
„Tohle je za Lucianu!“ zakřičel a skočil po Cahinovi, ten ho ale odstrčil stranou.
Alighiero se zvedl. Oba harlekýni utíkali pryč. Caha se ohlédla a hodila po něm nůž. Ten se mu zabodl do hrudi.
Alighiero pohlédl na Vittoriu. Dívala se na něj, ale přes masku nedokázal přečíst její výraz.
Rozběhl se za nimi, ale krvácející hruď ho oslabovala. Přesto nezpomaloval.
Harlekýni nasedli na koně umístěné v jednom ze stanů. Okamžitě uháněli pryč.
„NE!!!“ zaburácel Alighiero.
Neměl čas; ukradl koně z nejbližšího stanu a rozjel se za nimi.
pokračování příště...
čtvrtek 11. srpna 2011
SVĚTLO STÍNŮ 2. část (povídka)
Takže tady je pokračování mé povídky.
3. KAPITOLA – ŠŤASTNÍ AŽ DO SMRTI
Alighiero a ostatní asasíni zůstali v komnatě sami. Vždy, když skončí rituál, Ezio a Machiavelli s určitým asasínem odejdou, nikdo se však nikdy nedozví, co se během toho děje, dokud rituál nepodstoupí sám.
„Někde jsem četla, že asasíni mají určité spojitosti s hašišem, takže možná…“ ozvala se Fabiola Fornari, kudrnatá hnědovláska, která se k asasínům přidala teprve nedávno.
„Nestraš, to jsou jen legendy, a i kdyby byly pravdivé, už je to dávno, je jiná doba!“ To řekl Zeno Zaccardi, starší muž s hustým, černým knírem.
„To ano, ale slyšel jsem, že slovo asasín je odvozeno od hašiše…“ řekl zamyšleně Alighiero.
„Uvidíme...možná se jedná o nějaké prověření důvěry a oddanosti…“ řekla Bettina Aliotti, blondýna s krvavě rudými rty.
Po chvíli se vrátili Ezio s Machiavellim. Machiavelli oznámil: „Luciana Lanese je nyní zasvěceným členem řádu. Setkat se s ní a poblahopřát jí můžete před vchodem.“
Alighiero a několik asasínů se za ní vydalo. Nad Tiberským ostrovem se klenulo noční nebe bez měsíce, poseté jen několika hvězdami. Luciana stála před vchodem, usmívala se a zdála se zcela v pořádku. Všichni asasíni jí poblahopřáli, poslední zbyl Alighiero.
„Zvládla jsi to, il mio amore,“ zašeptal jí do ucha a objali se.
„Sì.”
Poslední asasíni právě odešli.
Luciana se od Alighiera náhle odtrhla a se škádlivým úsměvem se zeptala: „Co takhle malý závod? Přes střechy?“
„Proč ne?“
„Začínáme,“ a ještě než to dořekla, rozběhla se proti zdi a začala šplhat. Alighiero udělal to samé. Budova byla dobře stavěná; okenní parapet, zamřížované okno, parapet, zamřížované okno… Alighiero se zachytil nebližšího parapetu a začal šplhat po okně. Když byl na vrcholu okna, odrazil se nohama a zachytil se dalšího parapetu. Tak pokračoval až na vrchol budovy.
Střecha nebyla potažená taškami, nýbrž rovná a kamenná. Luciana však už běžela po její druhé polovině. Alighiero okamžitě vyrazil za ní. Luciana přistála v parakotoulu na další budově, tentokrát už potažené rudými taškami. Alighiero nebyl tak připravený, a proto po skoku přistál v podřepu, po dopadu se mu podlomily nohy a upadl. Když se zvedl, zjistil, že Luciana je už na další budově nalevo. Vzdálenost mezi ní a tou, na které byl Alighiero, nebyla velká, a proto dopadla bez sebemenšího problému na nohy. To však upoutalo pozornost rudě oděného strážce s kuší. Luciana však kolem něj prolétla téměř jako blesk a skočila na další budovu vpravo, proto nestačil ani vytáhnout kuši. Alighiera si však všiml. Alighiero se rozeběhl, roztáhl prsty na levé ruce, nechal ji napnutou a zpod rukávu mu vyjela dlouhá, ostrá čepel. Skrytá čepel, symbolická pro všechny asasíny.
Alighiero skočil na strážcovu budovu. Ten právě nabíjel kuši. Mohl by ho sice nechat žít, ale tito strážci jsou donašeči Borgiů, takže nebyla jiná možnost.
Když byl Alighiero téměř u něj, skočil, pokrčil nohy a dopadl na strážce. Téměř okamžitě po dopadu skončila skrytá čepel v strážcově krku. Vytáhl čepel, očistil ji o lem strážcovy tuniky, uvolnil ruku a čepel zajela zpět.
Alighiero se rozhlédl. Luciana právě skočila na zem z nízké budovy. Rozběhl se tedy, skočil na budovu vpravo, poté skočil a dopadl nohama na budovu před ním. Vzdálenost mezi nízkou budovou a touto byla velká, ale Alighiero se uvolnil, skočil a dopadl v parakotoulu. Poté seskočil dolů.
„Dobrá, musím uznat, že jsi lepší než já,“ oznámil udýchaný Alighiero stejně udýchané Lucianě. Přestože byla noc, ulice se stále hemžily obyvateli, kteří na ně vyjeveně hleděli.
Sedli si na lavičku a chvíli odpočívali. Alighiero poté Lucianu objal a políbil ji.
„Pojď se mnou…“ řekl.
„Nemůžu, musím se připravit,“ řekla smutně.
„Připravit? Na co?“
„Dostala jsem úkol... Musím odjet do Alhambry.“
„Alhambra? Není to náhodou ve Španělsku? A nebyl tam náhodu Kryštof Kolumbus kvůli podpoře své plavby?“
„Ano, to je přesně ona,“ usmála se Luciana.
„Tak to mi musíš potom vyprávět.“
„Určitě.“
Znovu se začali líbat.
„Jen smrt nás rozdělí…“ zašeptal jí do ucha Alighiero.
„Te amo.“
„Te amo…“
4. KAPITOLA – SKRÝŠ
Protože Luciana odjela ještě tu noc, neměl Alighiero co dělat a odešel zpět do svého pokoje. Tam ho na okenním parapetu čekalo překvapení. Za oknem totiž seděl holub se vzkazem v zobáku.
„Ezio zřejmě všechny své problémy nezvládá…“ řekl si Alighiero. Otevřel okno, vzal si od holuba vzkaz a ten odletěl pryč.
Alighiero zavřel okno a přečetl si zprávu. „Fabio Sontani se zabývá týráním našich spojenců a nevinných lidí. Je v Monteriggioni. Tvůj úkol je jasný: najít a zabít. Ezio.“
Odložil vzkaz na stůl. Tenhle den ho unavil. Do Monteriggioni se vydá až zítra. Svlékl se, dal oblečení do skříně a lehl si do postele.
---
Alighierovo myslí se v noci honilo mnoho snů, jen jeden si však pamatoval celý. Procházel se v místě plném kamenných trosek. Nikde ani noha. Slunce na krvavě rudém nebi bylo nebezpečně velké. Jako by bylo téměř u země… Alighiero však necítil žár, nýbrž chlad. Trosky připomínaly kdysi krásné domy a věže, ale všechno bylo nyní pryč. Co se zde stalo? Náhle se ozval rozzuřený, chladný ženský nadpřirozený hlas. Alighiero leknutím nadskočil. V porovnání s tím hlasem byl chlad cítit jako teplá koupel. „MĚLI JSME VÁS NECHAT TAK, JAK JSTE BYLI!!!“ Poté se Alighiero probudil.
---
Alighiero si oblékl klasický asasínský oblek a do brašny si zabalil potřebné věci, mimo jiné i doktorský oděv, jedy a léky.
Když vyšel ven z úkrytu, doprovázela ho Bianca Carsidoni, černovlasá asasínka, která již podstoupila rituál. Nad Římem se převalovaly chuchvalce mlhy.
„A kam vlastně jedeš?“ zeptala se Bianca, když Alighiero právě nasedal na koně v nejbližších stájích.
„Do Monteriggioni.“
„Tak tedy buona fortuna.“
„Grazie, Bianco.“
Poté si přehodil přes hlavu kápi a odjel.
---
Alighiero cválal přes krásnou krajinu Toskánska. Pole, vinice a farmy se kolem něj jen míhaly. Mlha se rozplynula a na obloze se objevilo zářící slunce a modrá obloha bez jediného mraku. Sundal si kápi a užíval si krásný pohled.
K Monteriggioni se přiblížil až k večeru. Obloha potemněla a začalo silně pršet, proto si opět nasadil kápi.
Objevilo se před ním kruhové opevnění města Monteriggioni. Možná ho nebudou chtít do města pustit, ale Alighiero si připravil výmluvu, která, jak doufal, zabere.
Když se objevil před bránou, zastavili ho dva strážní.
„Co chcete?“ obořil se na něj první.
„Promiňte, měl jsem namířeno do Florencie, ale chytla mě tahle bouře, tak bych se chtěl zeptat, jestli tu můžu přespat.“
„Dobrá. Můžete jet dovnitř.“
Stráže ustoupily, ale Alighiero si všiml, že drží ruce na jílci svých mečů.
Rychle zajel do stájí a zanechal zde koně. Poptal se jednoho muže, jestli tu není nějaký hostinec, a ten ho zavedl do hostince se jménem U dvou seker.
Alighiero vešel do hostince a stáhl si kápi. Objednal si vodu a když ji dopil, zeptal se hostinského, holohlavého muže s dlouhým plnovousem, jestli by si mohl pronajmout pokoj.
„Jo, ale dáte mi 150 florinů.“
„Nemáte něco levnějšího?“
„Jo, ale pokud se chcete dobře vyspat, dáte mi 150.“
„Dobrá.“ Alighiero mu dal požadovanou částku a hostinský mu dal klíče od onoho pokoje. Pokoj byl dobře zařízený, byl zde stůl se svící a miskou vody, na levé zdi okno a v rohu pak postel.
Alighiero se ani nepřevlékl, jen odložil brašnu a okamžitě usnul.
---
Když se Alighiero ráno probudil, vyhlédl z okna a zjistil, že se nad Monteriggioni vznáší slabá mlha.
V hostinci si nechal udělat snídani za 25 florinů; míchaná vajíčka a chléb.
Poté, co se najedl, vyšel ven. Monteriggioni bylo město s masivním opevněním, které však utrpělo velké škody při útoku Cesareho Borgii, nyní se však zdálo být opravené a bez sebemenších závad. Město bylo plné budov s hnědými střechami, avšak na druhém konci se nacházela vila rodu Auditore. Její nádvoří nebylo tvořeno zahradou, nýbrž kruhovým cvičištěm. Renovace zde stále probíhaly, viditelné to bylo i na díře v její hnědé střeše.
Nyní se Alighiero soustředil na svůj úkol. Ptal se lidí na jméno Fabio Sontani, avšak nikdo o něm nic nevěděl. Až když se procházel městem, narazil na stopu.
Právě procházel kolem jeskyně zřejmě vedoucí do podzemí, kterou hlídali dva strážci v modrých oblecích. Alighiero měl tolik rozumu, že se nezastavil a šel dál, kde ho strážci neviděli. Chvíli promýšlel plán. Hodily by se mu dvě skryté čepele, které měl Ezio. Ale poradí si i bez nich… Vytáhl malou kouřovou bombu do levé ruky a do pravé si dal dýku. K strážcům šel s rukama za zády.
„Dobrý den, pánové! Chtěl bych se zeptat…“ ale už nedopověděl, protože hodil na zem kouřovou bombu. Švihl zápěstím a skrytá čepel vyjela ven. Dýka i čepel se zabodly naráz do obou strážců. Když kouř trochu prořídl, strážci leželi na zemi. Mrtví.
Vešel do šedé jeskyně. Ta se pomalu stáčela doprava. Po chvíli slyšel hlasy.
„Ne… prosím… už ne!“
Alighiero nakoukl za roh a hned se otočil zpět. Na židli tam byl přivázaný zkrvavený muž a s nožem v ruce tam byla osoba s rudou maskou, kterou nosí popravčí. Alighiero vytáhl z brašny injekci se zeleným jedem. Rychle vyběhl a zapíchl ji tyranovi do zad. Poté zase vyběhl ven. Alighiero bude muset být rychlý, jestli chce tohle zvládnout.
Kousek od jeskyně vytáhl malou skládací stoličku, postavil na ni léky (a jedy) a rychle si oblékl doktorský oděv. Začal nahlas křičet: „Léky! Vyléčím vaše choroby, chřipky, otravy, cokoli! Pojďte blíže, přátelé!“
Jak doufal, z jeskyně se vypotácel otrávený tyran. Myslel si nejspíš, že se zachránil, ale Alighiero věděl, že se jeho osud chýlí ke konci.
„Pomozte mi…“ zachraptil tyran.
„Ale ovšem,“ usmál se Alighiero, vytáhl injekci s jedem, chytl tyrana kolem ramen a zapíchl mu injekci do hrudi. Poté mu do těla vstříkl jed.
„Nechť ti bůh udělí odpuštění… Requiescat in pace…“
Další část bude bouhužel až za v úterý nebo ve středu, ale čekejte, že 3. pkračování bude epické.
3. KAPITOLA – ŠŤASTNÍ AŽ DO SMRTI
Alighiero a ostatní asasíni zůstali v komnatě sami. Vždy, když skončí rituál, Ezio a Machiavelli s určitým asasínem odejdou, nikdo se však nikdy nedozví, co se během toho děje, dokud rituál nepodstoupí sám.
„Někde jsem četla, že asasíni mají určité spojitosti s hašišem, takže možná…“ ozvala se Fabiola Fornari, kudrnatá hnědovláska, která se k asasínům přidala teprve nedávno.
„Nestraš, to jsou jen legendy, a i kdyby byly pravdivé, už je to dávno, je jiná doba!“ To řekl Zeno Zaccardi, starší muž s hustým, černým knírem.
„To ano, ale slyšel jsem, že slovo asasín je odvozeno od hašiše…“ řekl zamyšleně Alighiero.
„Uvidíme...možná se jedná o nějaké prověření důvěry a oddanosti…“ řekla Bettina Aliotti, blondýna s krvavě rudými rty.
Po chvíli se vrátili Ezio s Machiavellim. Machiavelli oznámil: „Luciana Lanese je nyní zasvěceným členem řádu. Setkat se s ní a poblahopřát jí můžete před vchodem.“
Alighiero a několik asasínů se za ní vydalo. Nad Tiberským ostrovem se klenulo noční nebe bez měsíce, poseté jen několika hvězdami. Luciana stála před vchodem, usmívala se a zdála se zcela v pořádku. Všichni asasíni jí poblahopřáli, poslední zbyl Alighiero.
„Zvládla jsi to, il mio amore,“ zašeptal jí do ucha a objali se.
„Sì.”
Poslední asasíni právě odešli.
Luciana se od Alighiera náhle odtrhla a se škádlivým úsměvem se zeptala: „Co takhle malý závod? Přes střechy?“
„Proč ne?“
„Začínáme,“ a ještě než to dořekla, rozběhla se proti zdi a začala šplhat. Alighiero udělal to samé. Budova byla dobře stavěná; okenní parapet, zamřížované okno, parapet, zamřížované okno… Alighiero se zachytil nebližšího parapetu a začal šplhat po okně. Když byl na vrcholu okna, odrazil se nohama a zachytil se dalšího parapetu. Tak pokračoval až na vrchol budovy.
Střecha nebyla potažená taškami, nýbrž rovná a kamenná. Luciana však už běžela po její druhé polovině. Alighiero okamžitě vyrazil za ní. Luciana přistála v parakotoulu na další budově, tentokrát už potažené rudými taškami. Alighiero nebyl tak připravený, a proto po skoku přistál v podřepu, po dopadu se mu podlomily nohy a upadl. Když se zvedl, zjistil, že Luciana je už na další budově nalevo. Vzdálenost mezi ní a tou, na které byl Alighiero, nebyla velká, a proto dopadla bez sebemenšího problému na nohy. To však upoutalo pozornost rudě oděného strážce s kuší. Luciana však kolem něj prolétla téměř jako blesk a skočila na další budovu vpravo, proto nestačil ani vytáhnout kuši. Alighiera si však všiml. Alighiero se rozeběhl, roztáhl prsty na levé ruce, nechal ji napnutou a zpod rukávu mu vyjela dlouhá, ostrá čepel. Skrytá čepel, symbolická pro všechny asasíny.
Alighiero skočil na strážcovu budovu. Ten právě nabíjel kuši. Mohl by ho sice nechat žít, ale tito strážci jsou donašeči Borgiů, takže nebyla jiná možnost.
Když byl Alighiero téměř u něj, skočil, pokrčil nohy a dopadl na strážce. Téměř okamžitě po dopadu skončila skrytá čepel v strážcově krku. Vytáhl čepel, očistil ji o lem strážcovy tuniky, uvolnil ruku a čepel zajela zpět.
Alighiero se rozhlédl. Luciana právě skočila na zem z nízké budovy. Rozběhl se tedy, skočil na budovu vpravo, poté skočil a dopadl nohama na budovu před ním. Vzdálenost mezi nízkou budovou a touto byla velká, ale Alighiero se uvolnil, skočil a dopadl v parakotoulu. Poté seskočil dolů.
„Dobrá, musím uznat, že jsi lepší než já,“ oznámil udýchaný Alighiero stejně udýchané Lucianě. Přestože byla noc, ulice se stále hemžily obyvateli, kteří na ně vyjeveně hleděli.
Sedli si na lavičku a chvíli odpočívali. Alighiero poté Lucianu objal a políbil ji.
„Pojď se mnou…“ řekl.
„Nemůžu, musím se připravit,“ řekla smutně.
„Připravit? Na co?“
„Dostala jsem úkol... Musím odjet do Alhambry.“
„Alhambra? Není to náhodou ve Španělsku? A nebyl tam náhodu Kryštof Kolumbus kvůli podpoře své plavby?“
„Ano, to je přesně ona,“ usmála se Luciana.
„Tak to mi musíš potom vyprávět.“
„Určitě.“
Znovu se začali líbat.
„Jen smrt nás rozdělí…“ zašeptal jí do ucha Alighiero.
„Te amo.“
„Te amo…“
4. KAPITOLA – SKRÝŠ
Protože Luciana odjela ještě tu noc, neměl Alighiero co dělat a odešel zpět do svého pokoje. Tam ho na okenním parapetu čekalo překvapení. Za oknem totiž seděl holub se vzkazem v zobáku.
„Ezio zřejmě všechny své problémy nezvládá…“ řekl si Alighiero. Otevřel okno, vzal si od holuba vzkaz a ten odletěl pryč.
Alighiero zavřel okno a přečetl si zprávu. „Fabio Sontani se zabývá týráním našich spojenců a nevinných lidí. Je v Monteriggioni. Tvůj úkol je jasný: najít a zabít. Ezio.“
Odložil vzkaz na stůl. Tenhle den ho unavil. Do Monteriggioni se vydá až zítra. Svlékl se, dal oblečení do skříně a lehl si do postele.
---
Alighierovo myslí se v noci honilo mnoho snů, jen jeden si však pamatoval celý. Procházel se v místě plném kamenných trosek. Nikde ani noha. Slunce na krvavě rudém nebi bylo nebezpečně velké. Jako by bylo téměř u země… Alighiero však necítil žár, nýbrž chlad. Trosky připomínaly kdysi krásné domy a věže, ale všechno bylo nyní pryč. Co se zde stalo? Náhle se ozval rozzuřený, chladný ženský nadpřirozený hlas. Alighiero leknutím nadskočil. V porovnání s tím hlasem byl chlad cítit jako teplá koupel. „MĚLI JSME VÁS NECHAT TAK, JAK JSTE BYLI!!!“ Poté se Alighiero probudil.
---
Alighiero si oblékl klasický asasínský oblek a do brašny si zabalil potřebné věci, mimo jiné i doktorský oděv, jedy a léky.
Když vyšel ven z úkrytu, doprovázela ho Bianca Carsidoni, černovlasá asasínka, která již podstoupila rituál. Nad Římem se převalovaly chuchvalce mlhy.
„A kam vlastně jedeš?“ zeptala se Bianca, když Alighiero právě nasedal na koně v nejbližších stájích.
„Do Monteriggioni.“
„Tak tedy buona fortuna.“
„Grazie, Bianco.“
Poté si přehodil přes hlavu kápi a odjel.
---
Alighiero cválal přes krásnou krajinu Toskánska. Pole, vinice a farmy se kolem něj jen míhaly. Mlha se rozplynula a na obloze se objevilo zářící slunce a modrá obloha bez jediného mraku. Sundal si kápi a užíval si krásný pohled.
K Monteriggioni se přiblížil až k večeru. Obloha potemněla a začalo silně pršet, proto si opět nasadil kápi.
Objevilo se před ním kruhové opevnění města Monteriggioni. Možná ho nebudou chtít do města pustit, ale Alighiero si připravil výmluvu, která, jak doufal, zabere.
Když se objevil před bránou, zastavili ho dva strážní.
„Co chcete?“ obořil se na něj první.
„Promiňte, měl jsem namířeno do Florencie, ale chytla mě tahle bouře, tak bych se chtěl zeptat, jestli tu můžu přespat.“
„Dobrá. Můžete jet dovnitř.“
Stráže ustoupily, ale Alighiero si všiml, že drží ruce na jílci svých mečů.
Rychle zajel do stájí a zanechal zde koně. Poptal se jednoho muže, jestli tu není nějaký hostinec, a ten ho zavedl do hostince se jménem U dvou seker.
Alighiero vešel do hostince a stáhl si kápi. Objednal si vodu a když ji dopil, zeptal se hostinského, holohlavého muže s dlouhým plnovousem, jestli by si mohl pronajmout pokoj.
„Jo, ale dáte mi 150 florinů.“
„Nemáte něco levnějšího?“
„Jo, ale pokud se chcete dobře vyspat, dáte mi 150.“
„Dobrá.“ Alighiero mu dal požadovanou částku a hostinský mu dal klíče od onoho pokoje. Pokoj byl dobře zařízený, byl zde stůl se svící a miskou vody, na levé zdi okno a v rohu pak postel.
Alighiero se ani nepřevlékl, jen odložil brašnu a okamžitě usnul.
---
Když se Alighiero ráno probudil, vyhlédl z okna a zjistil, že se nad Monteriggioni vznáší slabá mlha.
V hostinci si nechal udělat snídani za 25 florinů; míchaná vajíčka a chléb.
Poté, co se najedl, vyšel ven. Monteriggioni bylo město s masivním opevněním, které však utrpělo velké škody při útoku Cesareho Borgii, nyní se však zdálo být opravené a bez sebemenších závad. Město bylo plné budov s hnědými střechami, avšak na druhém konci se nacházela vila rodu Auditore. Její nádvoří nebylo tvořeno zahradou, nýbrž kruhovým cvičištěm. Renovace zde stále probíhaly, viditelné to bylo i na díře v její hnědé střeše.
Nyní se Alighiero soustředil na svůj úkol. Ptal se lidí na jméno Fabio Sontani, avšak nikdo o něm nic nevěděl. Až když se procházel městem, narazil na stopu.
Právě procházel kolem jeskyně zřejmě vedoucí do podzemí, kterou hlídali dva strážci v modrých oblecích. Alighiero měl tolik rozumu, že se nezastavil a šel dál, kde ho strážci neviděli. Chvíli promýšlel plán. Hodily by se mu dvě skryté čepele, které měl Ezio. Ale poradí si i bez nich… Vytáhl malou kouřovou bombu do levé ruky a do pravé si dal dýku. K strážcům šel s rukama za zády.
„Dobrý den, pánové! Chtěl bych se zeptat…“ ale už nedopověděl, protože hodil na zem kouřovou bombu. Švihl zápěstím a skrytá čepel vyjela ven. Dýka i čepel se zabodly naráz do obou strážců. Když kouř trochu prořídl, strážci leželi na zemi. Mrtví.
Vešel do šedé jeskyně. Ta se pomalu stáčela doprava. Po chvíli slyšel hlasy.
„Ne… prosím… už ne!“
Alighiero nakoukl za roh a hned se otočil zpět. Na židli tam byl přivázaný zkrvavený muž a s nožem v ruce tam byla osoba s rudou maskou, kterou nosí popravčí. Alighiero vytáhl z brašny injekci se zeleným jedem. Rychle vyběhl a zapíchl ji tyranovi do zad. Poté zase vyběhl ven. Alighiero bude muset být rychlý, jestli chce tohle zvládnout.
Kousek od jeskyně vytáhl malou skládací stoličku, postavil na ni léky (a jedy) a rychle si oblékl doktorský oděv. Začal nahlas křičet: „Léky! Vyléčím vaše choroby, chřipky, otravy, cokoli! Pojďte blíže, přátelé!“
Jak doufal, z jeskyně se vypotácel otrávený tyran. Myslel si nejspíš, že se zachránil, ale Alighiero věděl, že se jeho osud chýlí ke konci.
„Pomozte mi…“ zachraptil tyran.
„Ale ovšem,“ usmál se Alighiero, vytáhl injekci s jedem, chytl tyrana kolem ramen a zapíchl mu injekci do hrudi. Poté mu do těla vstříkl jed.
„Nechť ti bůh udělí odpuštění… Requiescat in pace…“
Další část bude bouhužel až za v úterý nebo ve středu, ale čekejte, že 3. pkračování bude epické.
Assassin's Creed: Revelations MP Beta
Ano! Je to tak! Od 3. října do 11. října bude všem uživatelům PlayStation+ a UPLAY možno otestovat multiplayer z AC: Revelations! Je možné, že se beta objeví i na Xboxu 360 a PC.
Níže je seznam všeho, co bude beta obsahovat.
POSTAVY
-Sentinel
-Vanguard
-Guardian
-Vizier
-Thespian
-Deacon
-Bombardier
-Trickster
-Champion
MAPY
-Knight's hospital
-Antiochie
-Konstantinopole
MÓDY
-Wanted
-Manhunt
-Deathmatch
-Artifact assault
středa 10. srpna 2011
Assassin's Creed: Universe
Na YouTube kanále Ubisoftu se objevilo nové video, ukazující systém Animu a popisující zatím všechny vydané expanze ze světa AC.
pátek 5. srpna 2011
SVĚTLO STÍNŮ (ACB povídka)
Toto je má první povídka o Assassin's Creed. Je to směsice SP a MP příběhu AC: Brotherhood. Pokračování bude!
Prolog - Abstergo Industries
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen 2012
Jmenuji se Henry Dale. Pracuji ve společnosti Abstergo. Zjednodušeně by se dalo říct, že jsme novodobými templáři. Byl jsem vybrán, abych podstoupil výcvik, díky kterému budeme moci zaútočit na asasíny… jednou provždy je zničit. Vím, zní to jako z nějakého amerického akčního filmu, ale je to pravda. Asasíni už dlouhou dobu maří naše plány. Jedna pracovnice Absterga, Lucy Stillmanová, ukázala být spojenkyní asasínů (abych pravdu řekl, nepracovala zde moc dlouho). Mohla jim tak předávat informace přímo z Absterga. Začali jsme měnit naše bezpečnostní hesla, obnovovat naše zastaralé systémy, ale nestíháme to vše. Máme vážnou potíž, protože asasíni nyní mohou vědět o každém našem kroku.
Právě jsem, s několika dalšími pracanty Absterga, stál v obrovské místnosti. Všichni jsme na sobě měli bílé košile a modré džíny. Bylo zde mnoho kabin, ve kterých se nacházely Animy, stroje, které nám mají zajistit výcvik. Na konci místnosti, několik metrů nad zemí, stálo malé pódium. Na něm stál starší muž v dlouhém, bílém plášti. Všichni ho zde znali, byl to jeden z vlivných pracantů Absterga; Warren Vidic.
„Animy, kam jen oko dohlédne,“ řekl Vidic. „Je to krásný pohled, zvlášť odtud shora. Ale odkláním se od toho, kvůli čemu jsem zde.“ Vidic se odmlčel a pokračoval: „Naši inženýři strávili nespočet hodin ve zdokonalování tohoto velkého tajemství, nejmodernějšího zařízení, aby se stal nejambicióznějším projektem dnešní doby.“ Vidic se významně rozhlédl a pokračoval. „Nahráli jsme DNA z desítek našich nejvíce… pozoruhodných subjektů a destilovali podstatu jejich unikátních schopností.“ Na zdi za Vidicem se promítalo mnoho výjevů, nyní tam byl Subjekt 17, Desmond Miles, jemuž se podařilo utéct společně s Lucy Stillmanovou. Na fotce měl bílou mikinu a modré džíny. Měl krátké černé vlasy. Vidic pokračoval: „Stojíte nyní v této místnosti, protože jste nám výborně sloužili, nutno říct, loajálně. Nyní je čas, abyste se stali něčím víc.“ Kecy, kecy kecy… s tímto vším už jsme byli obeznámeni, ale Vidic měl zřejmě potřebu říct nám to vše oficiálně. Na zdi za ním se začaly promítat další obrazy, nyní římské památky jako například Pantheon, Andělský hrad… „Váš první čas v Animu bude matoucí. Někteří možná i zpanikaří. K přizpůsobení se soustřeďte na svůj tréninkový program. Někteří z vás budou v týmech a chránit nebo desynchronizovat VIP, ale většina z vás půjde na vlastní pěst. Jakmile budete vybráni, obdržíte okamžitě své cíle k zabití. Věříme, že jste stále ve střehu. Jakmile bude přenos kompletní, budete mít schopnosti dostačující k rozdrcení zbytku Řádu Asasínů, ukončení tohohle jednou provždy. Nějaké otázky?“ Vidic se rozhlédl, a když se nikdo neozýval, pokračoval: „Dobrá. Začněme tedy.“
---
Všichni kolem mě se zdáli být stejně zmatení jako já. Zabíjení? O tom jsme nevěděli… Co to má znamenat? Mělo jít o výcvik, ale ne o výcvik v zabíjení. Ale vlastně co jiného jsem si měl představit pod pojmem vypořádat se s asasíny?
Z úvah mě vytrhl kdosi, kdo mne chytl za ruku. Otočil jsem se a zjistil jsem, že je to Nancy Astonsová, moje dlouhodobá kamarádka a taktéž jedna z pracovnic Absterga. Měla černé brýle a sametové, dlouhé hnědé vlasy. „Ať ti to jde,“ řekla a usmála se.
„Jo, díky… době taky,“ řekl jsem a též jsem se usmál. Poté odešla.
Začal jsem se rozhlížet a přemýšlet, do jaké kabiny mám asi jít, když v tu chvíli se z jedné ozvalo: „Pane Dale, vy sem!“
Uvnitř kabiny byl psací stůl se židlí a samozřejmě ocelově modrý stroj ve tvaru kvádru; Animus.
„Lehněte si, prosím,“ řekl muž, který mne zavolal. Na místě pro hlavu ležela v Animu jakási zářící dioda. Muž začal ťukat něco do notebooku připojenému k Animu. V té chvíli vešla do kabiny mladá blondýnka; Caroline Greyová. Její trestní rejstřík také nebyl zrovna prázdný; prý byla nějak zapletená do útěku Shauna Hastingse, který patřil k asasínům. „Tady máš ty materiály.“ Podala muži několik papírů sepnutých kancelářskou sponou.
„Díky,“ řekl muž a Caroline odešla.
Muž začal opět ťukat něco to notebooku a během to mi nad hlavou vyjela jakási obrazovka. Nejdříve tam bylo pouze trojúhelníkové logo Absterga složené ze tří částí, ale když muž odstoupil od notebooku, tři části znaku se od sebe oddělily, ozval se ženský, elektronický hlas: „Vítejte v Animu,“ a na obrazovce se objevil nový text:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 15. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie
„Připravte se…“ řekl muž tajemně. Na obrazovce se objevilo bílé prostředí a mé dobrodružství začalo…
1. Kapitola – Bratrstvo
Řím, Itále
Bžezen 1503
Přes střechy římských domů běželi dva muži. Jeden byl oblečený jako doktor; měl dlouhý, hnědý kabát, bílou masku s dlouhým, špičatým nosem a černý klobouk. Druhý muž, který ho zřejmě honil, měl krátké, hnědé vlasy a kolem hlavy měl omotaný šedý šátek. Zloděj. Byl to zloděj, lapka, pobuda, což bylo poznat i podle jeho otrhaného oblečení.
Doktor se jmenoval Alighero Abate. Přestože to mnoho lidí nevědělo, Alighiero byl členem řádu asasínů, v jehož čele stál Ezio Auditore da Firenze. Ale lapka to věděl. Věděl to, protože patřil k templářům a jeho úkolem bylo Alighiera zabít.
Jak běželi, mnoho tašek na střechách praskalo a padalo k zemi, čehož si všimli i vyděšení lidé na zemi.
Alighiero právě skočil na dům, jehož protější strana byla obehnána vysokou, úzkou zdí. Za zdí byla malá zahrada. Alighiero si vzpomněl na výcvik: Když padáš na zem, je jedno jak dopadneš. Pokud ale padáš na úzké prostory, jako jsou třeba vršky zdí, dej nohy k sobě. Dopad pak bude přesnější a nespadneš. Na konci budovy skočil, dal nohy k sobě, skrčil se… po dopadu zavrávoral, ale nespadl. Ohlédl se. Lapka právě skočil na budovu za ním. Alighiero seskočil ze zdi, rozeběhl se, z váčku u opasku vytáhl malou kouřovou bombu a hodil ji za sebe. Vzápětí uslyšel křik a dušení.
Když dým trochu prořídl, otočil se a šel za slzícím lapkou a chytl ho za krk. Byl na kolenou, takže ho Alighiero zvedl na nohy. U opasku měl připnutou injekci plnou světle žluté tekutiny. Vytáhl ji, dal ji lapkovi před obličej, zmáčkl ji a z injekce vystříkla tekutina. „Víš co to je?“ zeptal se Alighiero zlověstně. Namířil injekci lapkovi na krk a zapíchl mu ji do tepny. „Sladké sny…“ řekl, když mu to krku vstříkla tekutina. Položil lapku na zem, a když pomalu zavřel oči, řekl: „Requiescat in pace…“
---
Tato činnost si však vyžádala pzornost nejen zděšených obyvatel, ale i stráží, které se zde okamžitě objevily. Měly červené tuniky a kalhoty a koženou zbroj. Alighiero si sundal kobouk, masku a kabát rychle je hodil na zem. Měl bílou tuniku a kalhoty a lehkou plátovou zbroj. Přes hlavu si nasadil kápi tuniky. „Vittoria agli assassini…“ zašeptal si pro sebe. Vytasil meč. Když zaútočil první strážce, Alighiero ránu mečem zastavil a ihned poté nakopl strážce silně do rozkroku. Strážce, zasténal, upustil meč a chytl se za rozkrok. Alighiero neváhal a zabodl mu meč do hrudi. Další strážce vyjekl, ale neutekl, nýbrž hned poté zaútočil. Alighiero meč vytáhl a odrazil ránu tak silně, že strážce zavrávoral. Vytrhl mu z ruky jeho vlastní meč a také mu ho zabodl do hrudi. S dalším strážcem se už tak nezaobíral, stiskl spoušť na pravé ruce, namířil s ní na strážce a trhl. Pistole vydala hlasitý výstřel a strážce pomalu spadl k zemi. Čtvrtý, poslední strážce raději utekl. „Chlapci chlapci… kdo vás cvičí v boji?“ zavrtěl Alighiero hlavou.
Čas vrátit se zpět do úkrytu. Alighiero zašel do nejbližších stájí a koupil si koně. Rozjel se směrem na Tiberský ostrov.
---
Alighiero přejel s koněm přes kamenný most, který ležel mezi řekou Tiber a Tiberským ostrovem. Na ostrově se nacházelo mnoho budov a stánků; od doktorů po kováře, obchodníky s potravinami, bankéři, obchodníky s obrazy… Alighiera však zajímala jen jedna určitá budova. Byla kamenná, široká a vysoká, a, co bylo hlavní, nacházel se v ní úkryt asasínů.
Alighiero zastavil koně před budovou a slezl z něj. Sestoupil pár schodů a odemkl dřevěné dveře.
---
Zdi v úkrytu byly ze žlutého kamene. Tu a tam vysel na zdi nějaký obraz.
Alighiero právě procházel kolem dřevěného stolu, kde Ezio často pracoval. Zdá se, že nyní je pryč. Náhle si Alighiero na něco (někoho)vzpomněl. Jeden z hlavních problémů ovšem byl, že úkryt byl příliš rozlehlý. Někomu to mohlo přijít skvělé, ale jemu dělalo problém se zde vyznat. Zkusí štěstí.
Zabočil tedy do levé místnosti. Zde to nebylo, takže šel do další místnosti nalevo… a vida! Byla to knihovna. A věděl, že ona tady bude. A byla.
Jmenovala se Luciana Lanese. Byla asasínkou déle než Alighiero. Měla blonďaté vlasy až k ramenům, bledou tvář, na nose měla několik pih. Stála před skříní s knihami a byla zabraná do čtení jedné z nich tak, že si vůbec nevšimla Alighierova příchodu. Něco však na ní bylo jiného. Neměla klasický oblek jako ostatní asasíni, nýbrž dlouhou, bílou róbu téměř až k zemi s černě pruhovanými rukávy. Přes róbu měla nasazenou bílou tuniku bez rukávů. Přes tuniku měla omotaný opasek s pečetí asasínů. Zpod tuniky jí viselo několik rudých šerp. Na hlavě měla nasazenou kápi. Byl to oblek, který nosí jen Ezio a…
Že jí není vedro, holce, zavrtěl hlavou Alighiero. Potichu se k ní připlížil, rychle jí stáhnul kápi z hlavy a dlaněmi jí zakryl oči. Hlasitě se nadechla, ale když promluvil, cítil, jak se usmála a její tělo se uvolnilo: „Hádej, kdo jsem. Můžeš třikrát.“ Luciana ho chytla za ruce, otočila se a dlouze se políbili. „Chyběla jsi mi,“ řekl po chvíli Alighieri.
„I ty mně,“ usmála se.
„Jak to vypadáš?“ řekl náhle Alighieri.
Luciana našpulila rty. „Co je, nelíbí se ti to?“
„Ne! To ne, ale tohle nosí jen…“ vyvaleně se na ni zahleděl. „Ne! Je to pravda?“
„Ano,“ usmála se. „Dneska večer bude rituál.“
„Tak to u toho nesmím chybět.“
Luciana se zvonivě zasmála. Znovu se políbili.
---
Alighiero šel do místnosti se schody, ve které se nacházely schody vedoucí do dalšího patra a vystoupal po nich. V tomto patře byla chodba s několika dveřmi a Alighiero vešel hned do těch prvních. Jeho soukromý pokoj.
Byla zde postel, malý stůl, skříň s několika zásuvkami a na protější straně místnosti malé okno. Odložil brašnu na stůl, stáhl si z hlavy kápi a sundal ze sebe tuniku. Otevřel první zásuvku u skříně, složil tuniku a vložil ji do zásuvky. Z brašny vytáhl doktorský oděv. Převlek za doktora nebyl náhodný, když totiž ještě Alighiero nepatřil k asasínům, byl doktorem. Složil doktorský oděv a dal ho do zásuvky.
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále,“řekl Alighiero. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Luciana. Byla oblečená jen v lehkém spodním prádle. Její vlasy jako by téměř svítily.
„Bellissima,“ vydechl Alighiero. Luciana se tajemně usmála a zavřela za sebou dveře.
---
Luciana se pohnula. „Musím jít,“ řekla rozespale. Oba leželi v posteli zakrytí dekou.
„Nechoď ještě…“ řekl stejně rozespalý Alighiero.
„No tak, musím se připravit na rituál,“ řekla vážně Luciana.
„No jo vlastně… vzala sis sebou aspoň nějaké oblečení?“
„Ne, budu muset jít do svého pokoje takhle, doufám, že mě nikdo neuvidí.“
„To já také.“
Zasmála se a šla ke dveřím. Cestou mu ještě poslala vzdušný polibek.
2. Kapitola – Rituál
Alighiero a všichni ostatní asasíni se shromáždili v místnosti, kde se konaly rituály. Stáli podél zdí. Uprostřed místnosti se táhl dlouhý, červený koberec. Po zdech visely červené vlajky se zlatým znakem asasínů. Na konci místnosti bylo něco jako malé pódium. Na pódiu stál Ezio Auditore, oblečený jako Luciana, a Niccolò Machiavelli, politik a jeden z asasínů, v červeno-modrém obleku. Před nimi stál podstavec s ohněm a v něm byly položené železné kleště.
Luciana kráčela pomalu po koberci k pódiu. Ezio zatím začal arabsky pronášet: „Laa shay’a waqi’un moutlaq bale kouloun moumkine.“ Luciana zatím vystoupala po schodech na pódium. Položila si ruku na hruď na znamení pozdravu, totéž udělali Ezio a Machiavelli. Ezio pokračoval: „Tato slova odhalují slova našeho přesvědčení.“ Vytáhl kleště z ohně. „Pracujeme ve tmě, abychom sloužili světlu. Jsme asasíni.“ Luciana věděla, co má udělat. Natáhla levý prsteníček a Ezio jí vypálil znamení asasínů. Zavrtěla se, ale nevykřikla. „Nic není pravda, vše je povoleno.“ Toto všichni sborově zopakovali.
Poté, Luciana, Ezio a Niccolò odešli.
Assassin's Creed: Revelations - novinky
Jak jsem včera slíbil, zde je přehled novinek o multiplayeru chystaného AC: Revelations.
Příběh
Příběh v multiplayeru AC: Revelations je podobný jako v Brotherhood. Jste zaměstnancem Abstergo Industries a byli jste vybráni, abyste podstoupili výcvik přes Animus a mohli jste se jednou provždy vypořádat s asasíny. Nyní jsou v tom ale velká vylepšení. Jak budete postupně stoupat po úrovních, budou se vám odemykat templářská videa a dokumenty. To by mělo více propojit SP a MP příběh a zároveň na MP navnadit více hráčů.
Novinky
Začneme novými módy.
Prvním je mód Artifact. Jeho zadání je jednoduché – proti sobě jsou postaveny dva týmy a každý má své území. Druhý tým má na svém území vlajku. První tým se musí dostat nepozorovaně do území druhého týmu, sebrat vlajku a bez úhony ji přenést na své území. Role se následně střídají.
Druhým je mód Deathmatch. Ten se podobá módu Wanted z Brotherhood, ale nyní tu je několik změn. Mód se hraje na malých mapách, a každý hráč, jako ve Wanted, obdrží svůj cíl. Avšak první změnou je absence tak milovaného kompasu z BH, svůj cíl poznáme pouze podle toho, že v jeho blízkosti se rozzáří jeho obraz v pravém horním rohu.
Další novinkou v MP je to, že po své smrti nemusíte podstupovat zdržující výběr setu, jak tomu bylo v BH, ale okamžitě začnete hrát.
Nyní přejděme k tolik očekávané úpravě postav. Jak Ubisoft slíbil, tak také udělal. Úprava postav je rozdělená celkem do šesti kategorií: hlava, trup, ruce, kalhoty, opasek a doplňky. Dále si pak budete moci vybrat zbraň podle svého výběru, ale ta nebude mít prakticky žádný efekt, bude se jednat pouze o kosmetický doplněk. Toto vše se vám bude ovšem odemykat až postupně po dosažených úrovních.
Multiplayer Assassin’s Creed: Revelations vypadá výborně a o mnoho věcí obohacený než jeho předchůdce, takže se na něj všichni moc těšíme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)