SVĚTLO STÍNŮ 4. část (povídka)

- "Žil jsem ten nejlepší život, jaký jsem si mohl přát. Ale templáři mi ho vzali. Jsem Alighiero Abate a má pomsta bude krvavá."

- "Pracuji pro Abstergo Industries, ale připadá mi, že sem nepatřím. Mí předci byli asasíni. Jsem Henry Dale a můj útěk nebude mít chybu."


8. KAPITOLA – NEČEKANÁ POMOC
Toskánsko, Itálie
Březen 1503

Alighiero uháněl bez zastavení. Nic jako přestávka pro něj neexistovalo. Cahu a Cahina už dávno ztratil, přesto jel směrem, kterým je viděl jet naposledy.
Nebe bylo temné; šedé a zatažené, navíc se ozývalo hřmění.
Alighierova rána po vrhacím noži stále krvácela. Cítil se stále slabší a slabší. Když přicházelo noc, zavřel na chvíli oči. Už je však neotevřel a spadl z koně.
---
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012

„Zdá se, že jeho předek umírá…“

Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Vešel do šedé jeskyně. Ta se pomalu stáčela doprava. Po chvíli slyšel hlasy.
„Co se to děje?!“

Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Alighiero zavřel okno a přečetl si zprávu.

„Dělejte něco! Jeho mysl se strašně rychle přenáší mezi vzpomínkami!“

Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Dovnitř se nahrnula voda, avšak když vlezl dovnitř, byl naprosto suchý. Všechna voda jako by zde mizela. V místnosti ho uvítala modrá záře, vycházející z matných stěn.

Načítání vzpomínky…
Synchronizuji…
Na obraze byl Caesar, ležící na zemi, obklopený jeho vrahy. V rohu byl nápis:
Fdvwho vdqw’dqjhor

„ODPOJTE HO!!!“
„Počkat, myslím, že jsem našel správnou vzpomínku… ano, je to ona. Uvidíme, co se stane…“
---
Toskánsko, Itálie
Březen 1503

„Alighiero, jsi v pořádku?“
Alighiero pomalu otevřel oči. Nad sebou uviděl Vittorii. Červené vlasy měla uvázané do drdolu a oblečená byla v modré kombinéze.
„Dama rossa… co tu děláš?“ zasípal Alighiero.
„Zachraňuju tě.“
Alighiero pohlédl na svou hruď. Vrchní část šatů měl svlečenou, ránu po noži ošetřenou a obvázanou.
„Jak si mě vůbec našla?“
„Jela jsem hned za tebou.“
„Ale proč?“ zeptal se Alighiero nechápavě.
„Měla jsem o tebe starost…“ odpověděla Vittoria nevině.
Alighiero se zamyslel. Nebýt ji, už by tu nebyl. Ona ho zachránila. Měl by jí děkovat ta život.
„Já… jsem ti moc vděčný. Nebýt tebe… už bych se snad nikdy neprobral.“
Vittoria se usmála. „To je samozřejmost, ragazzo…“ Náhle se zamračila. „Co mělo znamenat to, co jsi udělal v Sieně?!“
„No…“ Alighiero neměl potřebu se svěřovat, ale rozhodl se, že jí to řekne.
„Má dívka se s nimi náhodou setkala. A oni… spolupracují s někým, kdo ji moc rád neměl. A… oni ji…“ Alighiero nemusel dopovědět, protože Vittoria přikývla.
„A dozvěděl ses, že přijeli do Sieny na karneval, takže si je vyhledal?“
„Přesně,“ přikývl Alighiero. „Jel jsem za nimi, ale ztratili se mi. Nevím, kde teď jsou.“
„V Římě…“ řekla Vittoria.
„Cože?!“
„V Římě. Po karnevalu v Sieně měli představení zde, takže je pravděpodobné, že jsou tam.“
„Musím okamžitě jet!“ řekl Alighiero a zvedl se.
„Ne!“ vykřikla Vittoria. „Jsou i jiné způsoby, jak to vyřešit! Pomstou nic nevyřešíš!“
„Podívej, jsem ti opravdu vděčný za to, co jsi pro mě udělala, ale tohle je jen moje rozhodnutí a nikomu jinému do toho nic není, ani tobě!“
Alighiero cítil vztek. Silný vztek. Ona to vůbec nechápe, nic takového nikdy nezažila!
V tu chvíli uvědomil, že má na sobě stále masku z karnevalu. Sundal si ji. Měl chuť hodit ji po Vittorii, ale ovládl se a dal ji do brašny. Oblék si vrchní šat, usedl na koně a odjel.
„Alighiero…“

---

To, co udělal, si Alighiero uvědomil teprve, když při západu slunce dorazil do Říma. Nechal se zcela ovládnout vztekem. Použil ho proti ženě.
Proti ženě.
Co když mu chtěla pomoct? Co když ho chápala? Co když sama něco podobného zažila? Proč by jinak byla na karnevalu sama? Tak krásná a milá dívka?
Můj život se zcela hroutí, pomyslel si.
Odjel s koněm na Tiberský ostrov a vešel do úkrytu. Nikdo tu nebyl. Tím líp. Vešel do svého pokoje, odložil si věci, lehl si do postele a okamžitě usnul.
---
Alighierovi se zdál zvláštní sen. Slyšel opět ten nadpřirozený, ženský hlas. „Pojď… už se to probouzí… ale musíš tomu pomoct… buď aktivní…“
Alighiero plaval ve vodě. Byl úplně u dna, ale nebyla zde velká hloubka. Nedýchal a cítil, že ani dýchat nepotřebuje. Rozhlédl se. Nalevo od něj byly tlusté, kamenné pilíře, které podpíraly jakýsi most. Alighiero ten most zná, ale nemohl si vzpomenout…
Vepředu, na konci mostu uviděl v pilíři jakýsi tmavý, oblý tvar. Odlepil se od dna a doplaval k němu. Zjistil, že jsou dvířka. Zabušil na ně. Nic. Nebyla zde žádná klika, takže je nedokázal otevřít. Pohlédl nad sebe. Skrze vodu viděl slunce. Právě se chtěl vyplavit nahoru, aby zjistil, kde vlastně je, ale v tu chvíli se probudil.
„Víte tolik málo… musíme vás naučit…“

9. KAPITOLA - PŘEDSTAVENÍ DNE

Alighiero se probral, oblékl si svůj asasínský oblek a vyšel ze svého pokoje do úkrytu.
Bylo zde několik asasínů a mimo jiné i Ezio. Všichni na Alighiera podivně zírali.
Zašel k Eziovi a řekl: „Slyšel jsem, že jsou zde v Římě. Přišel jsem se zeptat, kde jsou. Zabiju je. Zabiju je za všechny zločiny, které způsobily.“
Ezio se nadechl. „Vím, kde jsou,“ řekl.
„Řekni mi kde.“
„Jdeme tam společně. Chceme ti pomoct.“
Alighiero začal cítit podobný vztek jako včera. „Ne! Rozhodl jsem se pro to sám, je to můj čin, chci to udělat sám!“
„Podívej, pracují pro templáře, takže nezpůsobili ztrátu jen tobě. Dělají problémy i nám, takže do toho jdeme společně.“
Alighiero chvíli mlčel. „Dobrá,“ řekl nakonec.
„Výtečně,“ řekl Ezio. „Sestavil jsem tým, který jde s námi. Čekají venku. Zjistil jsem, že ses včera vrátil, a proto jsem na tebe počkal.“
Společně vyšli ven. Nebe bylo zamračené. Před úkrytem stála již zmíněná skupinka asasínů. Ale nebyli sami. Mezi nimi stála nenápadně působící dívka. Měla dlouhé hnědé vlasy. Na sobě měla oblečenou bílou košili s vycpanými rukávy až k loktům a přes ni růžovou vestu. Na rukou měla kožené rukavice bez náprstků. Na nohou měla vysoké kožené boty a růžové kalhoty, avšak zastřižené nad koleny, takže měla odhalená stehna. U pasu se jí houpal vějíř s ostrými kovovými hroty. Byla velmi krásná.
„Kdo je to?“ zeptal se Alighiero Ezia.
„Jmenuje se Fiora Cavazza. Pracovala v nevěstinci Růže v rozkvětu, ale pak si ji najal Cesare. Nevím, co jí přesně udělal, ale cítí k němu velkou nenávist a přidala se k nám.“
Alighiero došel k Fioře. „Madonna,“ uklonil se. „Jsem Alighiero Abate.“
„Těší mne,“ usmála se, ale její oči se nesmály vůbec. „Já jsem Fiora Cavazza.“ Otočila se k Eziovi. „Vím, kde jsou.“
„Výborně. Veď nás.“

---
Caha a Cahin tančili v ulici, doprovázeni hudbou. Kolem nich stál dav lidí.
Alighiero nevěřil, že po tom všem, co spáchali, můžou tak bezstarostně tančit na ulici.
Byli tak zabráni do tance, že si nevšimli bílých kápí, které naplnily dav okolo nich. Když se přiblížili téměř k nim, Caha jako by náhle ožila; zastavila tanec, rychle hrábla to váčku u pasu a hodila na zem kouřovou bombu. Dav se začal dusit a někteří asasíni také. Alighiero, Fiora a Ezio se naštěstí vyhnuli. Obyvatelé, kteří se kouři vyhnuli, okamžitě začali utíkat pryč.
Fiora vytáhla svůj vějíř a rozehnala jím kouř.
Cahin se pokusil utéct. Ty jeho sklony k útěku, pomyslel si Alighiero a společně s třemi dalšími asasíny mu běžel zablokovat cestu.
„Nikam nikam!“ zasyčel vztekle Alighiero.
Cahin vytáhl malou dýku.
„Tímhle se chceš bránit?“ zasmál se nevesele Alighiero.
Jeho dýka byla proti asasínským mečům slabá. Cahin obdržel tři smrtelné rány, ale stále žil. Alighiero ho chytl za límec.
„Requiescat in pace, bastardo…“ s těmito slovy mu probodl mečem hruď. Necítil žádnou lítost. Žádný stud. Žádný soucit.
Caha vykřikla. Vztekle vyndala své dvě dýky a tu v pravé ruce mrštila po Fioře. Fiora ji odklonila svým vějířem.
Caha zařvala a se svou zbylou dýkou se na Fioru vrhla. Ta ji udeřila vějířem do levé ruky a dýka jí vypadla. Začala kopat a mlátil pěstmi. To jí ale nebylo nic platné.
Nakonec padla k zemi a odplazila se k tělu svého bratra. Bylo slyšet její vzlykání. Třesoucí rukou sundala Cahinovi jeho šaškovskou masku.
Během toho si však nevšimla, že se k ní zezadu přiblížil Alighiero. Vytáhl svou kuši zavěšenou na zádech, dal do ní jeden šíp, namířil ji Caze na hlavu a zašeptal: Toto je pro tebe, má lásko…“
Vystřelil. „Requiescat in pace, puttana…“
---
O pár minut později seděl Alighiero v úkrytu na Tiberském ostrově. Měl staženou kápi. Uvažoval o tom, že se zítra vydá do Sieny, vyhledá Vittorii a omluví se jí.
V tu chvíli k němu přišla Bianca Carsidoni a řekla: „Někdo tě přišel navštívit.“
„Kdo?“ zeptal se Alighiero zvědavě.
„To uvidíš. Vyhledala mě, když jsem procházela Římem, že prý jestli tě neznám.“
Vyhledala?
Došli ke dveřím úkrytu. Alighiero uviděl ženu s rozpuštěnými červenými vlasy a modrou kombinézou.


pokračování příště...

P.S. jestli jste všímavý a schopní řešit hádanky, uhádnete, jakým směrem se bude ubírat další děj. :-D