Takže tady je pokračování mé povídky.
3. KAPITOLA – ŠŤASTNÍ AŽ DO SMRTI
Alighiero a ostatní asasíni zůstali v komnatě sami. Vždy, když skončí rituál, Ezio a Machiavelli s určitým asasínem odejdou, nikdo se však nikdy nedozví, co se během toho děje, dokud rituál nepodstoupí sám.
„Někde jsem četla, že asasíni mají určité spojitosti s hašišem, takže možná…“ ozvala se Fabiola Fornari, kudrnatá hnědovláska, která se k asasínům přidala teprve nedávno.
„Nestraš, to jsou jen legendy, a i kdyby byly pravdivé, už je to dávno, je jiná doba!“ To řekl Zeno Zaccardi, starší muž s hustým, černým knírem.
„To ano, ale slyšel jsem, že slovo asasín je odvozeno od hašiše…“ řekl zamyšleně Alighiero.
„Uvidíme...možná se jedná o nějaké prověření důvěry a oddanosti…“ řekla Bettina Aliotti, blondýna s krvavě rudými rty.
Po chvíli se vrátili Ezio s Machiavellim. Machiavelli oznámil: „Luciana Lanese je nyní zasvěceným členem řádu. Setkat se s ní a poblahopřát jí můžete před vchodem.“
Alighiero a několik asasínů se za ní vydalo. Nad Tiberským ostrovem se klenulo noční nebe bez měsíce, poseté jen několika hvězdami. Luciana stála před vchodem, usmívala se a zdála se zcela v pořádku. Všichni asasíni jí poblahopřáli, poslední zbyl Alighiero.
„Zvládla jsi to, il mio amore,“ zašeptal jí do ucha a objali se.
„Sì.”
Poslední asasíni právě odešli.
Luciana se od Alighiera náhle odtrhla a se škádlivým úsměvem se zeptala: „Co takhle malý závod? Přes střechy?“
„Proč ne?“
„Začínáme,“ a ještě než to dořekla, rozběhla se proti zdi a začala šplhat. Alighiero udělal to samé. Budova byla dobře stavěná; okenní parapet, zamřížované okno, parapet, zamřížované okno… Alighiero se zachytil nebližšího parapetu a začal šplhat po okně. Když byl na vrcholu okna, odrazil se nohama a zachytil se dalšího parapetu. Tak pokračoval až na vrchol budovy.
Střecha nebyla potažená taškami, nýbrž rovná a kamenná. Luciana však už běžela po její druhé polovině. Alighiero okamžitě vyrazil za ní. Luciana přistála v parakotoulu na další budově, tentokrát už potažené rudými taškami. Alighiero nebyl tak připravený, a proto po skoku přistál v podřepu, po dopadu se mu podlomily nohy a upadl. Když se zvedl, zjistil, že Luciana je už na další budově nalevo. Vzdálenost mezi ní a tou, na které byl Alighiero, nebyla velká, a proto dopadla bez sebemenšího problému na nohy. To však upoutalo pozornost rudě oděného strážce s kuší. Luciana však kolem něj prolétla téměř jako blesk a skočila na další budovu vpravo, proto nestačil ani vytáhnout kuši. Alighiera si však všiml. Alighiero se rozeběhl, roztáhl prsty na levé ruce, nechal ji napnutou a zpod rukávu mu vyjela dlouhá, ostrá čepel. Skrytá čepel, symbolická pro všechny asasíny.
Alighiero skočil na strážcovu budovu. Ten právě nabíjel kuši. Mohl by ho sice nechat žít, ale tito strážci jsou donašeči Borgiů, takže nebyla jiná možnost.
Když byl Alighiero téměř u něj, skočil, pokrčil nohy a dopadl na strážce. Téměř okamžitě po dopadu skončila skrytá čepel v strážcově krku. Vytáhl čepel, očistil ji o lem strážcovy tuniky, uvolnil ruku a čepel zajela zpět.
Alighiero se rozhlédl. Luciana právě skočila na zem z nízké budovy. Rozběhl se tedy, skočil na budovu vpravo, poté skočil a dopadl nohama na budovu před ním. Vzdálenost mezi nízkou budovou a touto byla velká, ale Alighiero se uvolnil, skočil a dopadl v parakotoulu. Poté seskočil dolů.
„Dobrá, musím uznat, že jsi lepší než já,“ oznámil udýchaný Alighiero stejně udýchané Lucianě. Přestože byla noc, ulice se stále hemžily obyvateli, kteří na ně vyjeveně hleděli.
Sedli si na lavičku a chvíli odpočívali. Alighiero poté Lucianu objal a políbil ji.
„Pojď se mnou…“ řekl.
„Nemůžu, musím se připravit,“ řekla smutně.
„Připravit? Na co?“
„Dostala jsem úkol... Musím odjet do Alhambry.“
„Alhambra? Není to náhodou ve Španělsku? A nebyl tam náhodu Kryštof Kolumbus kvůli podpoře své plavby?“
„Ano, to je přesně ona,“ usmála se Luciana.
„Tak to mi musíš potom vyprávět.“
„Určitě.“
Znovu se začali líbat.
„Jen smrt nás rozdělí…“ zašeptal jí do ucha Alighiero.
„Te amo.“
„Te amo…“
4. KAPITOLA – SKRÝŠ
Protože Luciana odjela ještě tu noc, neměl Alighiero co dělat a odešel zpět do svého pokoje. Tam ho na okenním parapetu čekalo překvapení. Za oknem totiž seděl holub se vzkazem v zobáku.
„Ezio zřejmě všechny své problémy nezvládá…“ řekl si Alighiero. Otevřel okno, vzal si od holuba vzkaz a ten odletěl pryč.
Alighiero zavřel okno a přečetl si zprávu. „Fabio Sontani se zabývá týráním našich spojenců a nevinných lidí. Je v Monteriggioni. Tvůj úkol je jasný: najít a zabít. Ezio.“
Odložil vzkaz na stůl. Tenhle den ho unavil. Do Monteriggioni se vydá až zítra. Svlékl se, dal oblečení do skříně a lehl si do postele.
---
Alighierovo myslí se v noci honilo mnoho snů, jen jeden si však pamatoval celý. Procházel se v místě plném kamenných trosek. Nikde ani noha. Slunce na krvavě rudém nebi bylo nebezpečně velké. Jako by bylo téměř u země… Alighiero však necítil žár, nýbrž chlad. Trosky připomínaly kdysi krásné domy a věže, ale všechno bylo nyní pryč. Co se zde stalo? Náhle se ozval rozzuřený, chladný ženský nadpřirozený hlas. Alighiero leknutím nadskočil. V porovnání s tím hlasem byl chlad cítit jako teplá koupel. „MĚLI JSME VÁS NECHAT TAK, JAK JSTE BYLI!!!“ Poté se Alighiero probudil.
---
Alighiero si oblékl klasický asasínský oblek a do brašny si zabalil potřebné věci, mimo jiné i doktorský oděv, jedy a léky.
Když vyšel ven z úkrytu, doprovázela ho Bianca Carsidoni, černovlasá asasínka, která již podstoupila rituál. Nad Římem se převalovaly chuchvalce mlhy.
„A kam vlastně jedeš?“ zeptala se Bianca, když Alighiero právě nasedal na koně v nejbližších stájích.
„Do Monteriggioni.“
„Tak tedy buona fortuna.“
„Grazie, Bianco.“
Poté si přehodil přes hlavu kápi a odjel.
---
Alighiero cválal přes krásnou krajinu Toskánska. Pole, vinice a farmy se kolem něj jen míhaly. Mlha se rozplynula a na obloze se objevilo zářící slunce a modrá obloha bez jediného mraku. Sundal si kápi a užíval si krásný pohled.
K Monteriggioni se přiblížil až k večeru. Obloha potemněla a začalo silně pršet, proto si opět nasadil kápi.
Objevilo se před ním kruhové opevnění města Monteriggioni. Možná ho nebudou chtít do města pustit, ale Alighiero si připravil výmluvu, která, jak doufal, zabere.
Když se objevil před bránou, zastavili ho dva strážní.
„Co chcete?“ obořil se na něj první.
„Promiňte, měl jsem namířeno do Florencie, ale chytla mě tahle bouře, tak bych se chtěl zeptat, jestli tu můžu přespat.“
„Dobrá. Můžete jet dovnitř.“
Stráže ustoupily, ale Alighiero si všiml, že drží ruce na jílci svých mečů.
Rychle zajel do stájí a zanechal zde koně. Poptal se jednoho muže, jestli tu není nějaký hostinec, a ten ho zavedl do hostince se jménem U dvou seker.
Alighiero vešel do hostince a stáhl si kápi. Objednal si vodu a když ji dopil, zeptal se hostinského, holohlavého muže s dlouhým plnovousem, jestli by si mohl pronajmout pokoj.
„Jo, ale dáte mi 150 florinů.“
„Nemáte něco levnějšího?“
„Jo, ale pokud se chcete dobře vyspat, dáte mi 150.“
„Dobrá.“ Alighiero mu dal požadovanou částku a hostinský mu dal klíče od onoho pokoje. Pokoj byl dobře zařízený, byl zde stůl se svící a miskou vody, na levé zdi okno a v rohu pak postel.
Alighiero se ani nepřevlékl, jen odložil brašnu a okamžitě usnul.
---
Když se Alighiero ráno probudil, vyhlédl z okna a zjistil, že se nad Monteriggioni vznáší slabá mlha.
V hostinci si nechal udělat snídani za 25 florinů; míchaná vajíčka a chléb.
Poté, co se najedl, vyšel ven. Monteriggioni bylo město s masivním opevněním, které však utrpělo velké škody při útoku Cesareho Borgii, nyní se však zdálo být opravené a bez sebemenších závad. Město bylo plné budov s hnědými střechami, avšak na druhém konci se nacházela vila rodu Auditore. Její nádvoří nebylo tvořeno zahradou, nýbrž kruhovým cvičištěm. Renovace zde stále probíhaly, viditelné to bylo i na díře v její hnědé střeše.
Nyní se Alighiero soustředil na svůj úkol. Ptal se lidí na jméno Fabio Sontani, avšak nikdo o něm nic nevěděl. Až když se procházel městem, narazil na stopu.
Právě procházel kolem jeskyně zřejmě vedoucí do podzemí, kterou hlídali dva strážci v modrých oblecích. Alighiero měl tolik rozumu, že se nezastavil a šel dál, kde ho strážci neviděli. Chvíli promýšlel plán. Hodily by se mu dvě skryté čepele, které měl Ezio. Ale poradí si i bez nich… Vytáhl malou kouřovou bombu do levé ruky a do pravé si dal dýku. K strážcům šel s rukama za zády.
„Dobrý den, pánové! Chtěl bych se zeptat…“ ale už nedopověděl, protože hodil na zem kouřovou bombu. Švihl zápěstím a skrytá čepel vyjela ven. Dýka i čepel se zabodly naráz do obou strážců. Když kouř trochu prořídl, strážci leželi na zemi. Mrtví.
Vešel do šedé jeskyně. Ta se pomalu stáčela doprava. Po chvíli slyšel hlasy.
„Ne… prosím… už ne!“
Alighiero nakoukl za roh a hned se otočil zpět. Na židli tam byl přivázaný zkrvavený muž a s nožem v ruce tam byla osoba s rudou maskou, kterou nosí popravčí. Alighiero vytáhl z brašny injekci se zeleným jedem. Rychle vyběhl a zapíchl ji tyranovi do zad. Poté zase vyběhl ven. Alighiero bude muset být rychlý, jestli chce tohle zvládnout.
Kousek od jeskyně vytáhl malou skládací stoličku, postavil na ni léky (a jedy) a rychle si oblékl doktorský oděv. Začal nahlas křičet: „Léky! Vyléčím vaše choroby, chřipky, otravy, cokoli! Pojďte blíže, přátelé!“
Jak doufal, z jeskyně se vypotácel otrávený tyran. Myslel si nejspíš, že se zachránil, ale Alighiero věděl, že se jeho osud chýlí ke konci.
„Pomozte mi…“ zachraptil tyran.
„Ale ovšem,“ usmál se Alighiero, vytáhl injekci s jedem, chytl tyrana kolem ramen a zapíchl mu injekci do hrudi. Poté mu do těla vstříkl jed.
„Nechť ti bůh udělí odpuštění… Requiescat in pace…“
Další část bude bouhužel až za v úterý nebo ve středu, ale čekejte, že 3. pkračování bude epické.
Žádné komentáře:
Okomentovat