SVĚTLO STÍNŮ 5. část (povídka)

10. KAPITOLA – TICHO PŘED BOUŘÍ
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012

Scéna na obrazovce Animu zmizela a obrazovka odjela pryč. Automaticky jsem se koukl na své ruce, ale neklepaly se.
„Nebojte,“ usmál se muž od Animu. „Je přestávka, máte jednu hodinu na to, abyste si odpočinul.“
„Hádám správně, že tohle Vidic nevymyslel?“ zeptal jsem se.
„Ne, ale je to součástí programu, takže s tím musel souhlasit.“
„Samozřejmě… takže, můžu jít?“
„Jistě, máte volný rozchod.“
Pomalu jsem vstal a vyšel z kabiny.
Pamatoval jsem si, kde má kabinu Nancy, a proto jsem tam zašel.
Nancy právě vstávala z Animu a když mě uviděla, zářivě se usmála rozeběhla se ke mně.
„Pomalu, slečno!“ řekl muž u Animu, ale ona nevnímala.
Šťastně mě objala a řekla: „Chyběl si mi…“
„Ty mně taky…“ řekl jsem. „Jaké to bylo v Animu? Připadalo mi to úžasné!“
„Mně ne…“ zamračila se Nancy. „Připadalo mi to strašně dlouho… a hlavně se mi stýskalo po tobě.“
Usmál jsem se. „Potřebuju s tebou o něčem mluvit… ale nepůjde to tady. Bylo by možné, abys za mnou přišla do mé kanceláře tak… za patnáct minut?“
„Ooh…“ tajemně se usmála Nancy. „Jistě…“

---
Nejsem si úplně jistý, co si pod tou mojí pozvánkou Nancy myslela, a její věta „Ale nezapomeň, máme jen hodinu“ mě zmátla ještě víc.
Vydal jsem se do své kanceláře. Když jsem byl uvnitř, vytáhl jsem svůj notebook, zapnul ho a přihlásil se na email. K mému překvapení jsem našel opět email od Erudita. V předmětu stálo: ‚Po přečtení smažte‘ a text zněl: „Toto je tvá poslední šance… Benátky, Ponte Rialto“
To místo jsem znal. Jednou jsem ho navštívil. Takže…
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Šel jsem otevřít a jak jsem čekal, byla to Nancy.
„Cos potřeboval?“ zeptala se s úsměvem.
„No… pamatuješ, jak ses mi tehdy svěřila s těmi problémy o templářích?“
„Ano,“ řekla překvapeně. „Pamatuju.“
„Takže… já mám teď podobné obavy.“
Její pohled zpozorněl.
„Mám plán na útěk. Dnes večer po osmé je další přestávka, ne? V tu chvíli utečeme.“
„Jsi si… Jsi si tím jistý?“
„Naprosto. Animus mi ukázal pravdu. Templáři jsou svině.“
Nancy se nadechla. „Dobrá… takže kdy?“
Překvapilo mě, jak rychle to Nancy přijala.
„Dneska v osm nula pět tady?“
„Platí…“
---
Vrátil jsem se zpět do své kabiny s Animem. Uvědomil jsem si, že tohle je možná moje poslední cesta do minulosti.
Ale existovala naděje. Lucy prý získala schémata pro Animus pro asasíny, takže je možné, že ho budou mít.
„Lehněte si."
Lehnul jsem si a mně již tradičně přejela přes hlavu placatá obrazovka.
„Vítejte v Animu.“
Kromě načítajícího se textu vzpomínky jsem si všimnul textu v rohu:
Verze Animu: 1. 23
Po chvíli se načetl celý text vzpomínky:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 22. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie

11. KAPITOLA – VŠECHNO DOBRÉ I ŠPATNÉ
Řím, Itálie
Březen 1503

„Dama rossa…“ vydechl Alighiero. „Já… moc se omlouvám – nikdy dříve jsem nic takového neudělal – je mi to moc líto…“
Vittoria nic neřekla, ale okamžitě Alighiera objala. Ten chvíli váhal, ale nakonec ji také objal.
„Můžeš… můžeš mi odpustit?“ zeptal se Alighiero, když se pustili.
„Sì...”
„Plánoval jsem za tebou do Sieny zítra jet.“
Vittoria se šťastně usmála. „Ale přijela jsem já.“
„Ano.“
Alighiero se na chvíli odmlčel.
„Nesedneme si?“ zeptal se po chvíli a ukázal na jednu ze židlí.
Když si sedli, Alighiero si uvědomil, že vůbec nepostřehl, že Bianca odešla.
„No… a do kdy budeš v Římě?
„Musím odjet už dnes,“ řekla smutně. „Ale… ty mě můžeš někdy přijít navštívit… každopádně ses k tomu chystal, ne?“
„Ano…“
---
O pár hodin později se Alighiero procházel nočním venkovem Říma. Sám. Vittoria odjela, ale poznal na ní, že nerada.
Poznal také, že ho Vittoria miluje. On však ji ne. Byla to pouze dobrá přítelkyně, která ho chápala, ale nic víc. Na Lucianu nezapomene nikdy.
Nikdy.
Kolem něj bylo několik polí a farem. Po vyšlapaných cestách kráčeli lidé s lampami. Právě procházel kolem dvou lidí, ženy a muže, kteří stáli na okraji skalního útesu. Muž měl krátké hnědé vlasy a žena dlouhé černé. Muž držel ženu kolem pasu a ukazoval ji zřejmě něco na nebi. Hvězdy.
Alighiero se usmál. Vzpomněl si, že kdysi dávno se on takhle procházel s Lucianou.
Náhle Alighiero něco postřehl. Byl právě na kraji útesu, když si všiml procházející postavy v černém obleku s kápí přes hlavu. Krátce na něj pohlédla. Byla to žena. Měla světlé hnědé vlasy a opálenou kůži.
Alighiero seskočil z útesu. Po dopadu ho chytla křeč do nohou, ale ovládl se a vstal. Žena se rozeběhla.
Alighiero se rozeběhl za ní.
Před nimi se začalo objevovat několik budov. Žena začala na jednu z nich lézt, ale Alighiero ji chytl za nohu a shodil ji dolů. Nebyla v moc velké výšce a proto se jí nic nestalo.
Alighiero si všiml, že má na ruce skrytou čepel. Patří snad k asasínům?
Když se mu podívala jasně do tváře, promluvila. Bylo mu to nyní jasné. Je ze Španělska. Ale na pocit, který zažil poté, co vyslovila tu větu, nikdy nezapomněl.
„Ty! Ty musíš být ten Alighiero, o kterém mluvila Luciana!“

12. KAPITOLA – ÚTĚK
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen, 2012

„Dobrá, vstaňte. Pro dnešek je konec. Zítra v osm zase začínáme,“ řekl muž od Animu. „Zatím nashledanou.“
„Nashle,“ řekl jsem.
Vstal jsem a vyšel z kabiny. Nancy už byla také venku. Kývli jsme na sebe a šli do mé kanceláře.
Tam jsem vytáhl svůj notebook a přečetl si znovu Eruditovy emaily.
7243… to číslo si budu muset zapamatovat.
Zabalil jsem si nejdůležitější věci včetně notebooku do batohu a společně jsme šli ven.
„Potřebuješ si něco vzít?“ zeptal jsem se Nancy.
„Ne, nic nepotřebuju.“
„Dobrá… pojď se mnou…“
Něco mne totiž napadlo. Šel jsem do místnosti s Animy. Ta byla zavřená, ale byla tam klávesnice na kód. Zkusil jsem zadat 7243. Překvapivě se otevřely.
„Poslyš, ten Erudito,“ zašeptala Nancy, „znám ho.“
„Vážně?“
„Ano. Už několik týdnů se nabourává do systémů Absterga.“
„Super.“
Zašel jsem do své kabiny, vytáhl z batohu flashku a zapojil ji do počítače u Animu. Zkopíroval jsem si data svého předka. Možná se to bude někdy hodit.
Vyšli jsme ven.
„Zajímavé, že tu nikdo nehlídá…“ řekl jsem.
Poté jsme opustili místnost s Animy a konečně jsme byli pryč z tohoto místa.
---
„Nemůžu uvěřit tomu, že odtud utíkáme,“ řekla Nancy, když jsme se blížili k východu Absterga. „Konečně pryč! Přestože to bylo moje zaměstnání, připadala jsem si tu jako ve vězení.“
Právě jsme byli v chodbě, která odbočovala doleva. Opatrně jsem tam nakoukl. Byly tam dveře vedoucí k parkovišti. Ale u těch dveří stáli dva strážci v modrých oblecích, kteří si mě bohužel všimli.
„Hej! Stůj!“ vykřikl jeden z nich.
„Připrav se…“ řekl jsem Nancy.
Když byli u nás, prvnímu jsem dal tak silnou pěstí, že okamžitě padl k zemi, druhého nakopla Nancy do rozkroku a já ho dodělal další ránou.
Užasle jsem se podíval na své ruce. Tohle uměl můj předek, Animus mi poskytl jeho schopnosti…
„Jsou… mrtví?“ zeptala se zděšeně Nancy.
„Ne,“ řekl jsem, a byl jsem si jistý, protože jeden z nich právě sténal a pomalu se na zemi hýbal.
„Pojď!“ řekl jsem a chytl ji za ruku.
Dveře k parkovišti byly opět zakódované. Zadal jsem 7243. Otevřely se. Jak jinak. Co byste od Absterga čekali?
Parkoviště bylo uzavřené. Našel jsem svůj stříbrný Citroen C4, vytáhl klíčky, dálkovým ovládáním ho otevřel a společně s Nancy jsme nastoupili dovnitř.
Nastartoval jsem, zařadil vpřed a rozjeli jsme se.
Nyní už opravdu pryč z tohoto místa.
---
Byla noc. Jeli jsme po mostě vedoucím do Benátek. Ten se dělil na koleje a na silnici. My jsme jeli samozřejmě po silnici.
Před námi se objevila modrá cedule s nápisem Venezia. Most se začal stáčet doprava.
Dojeli jsme k nádraží a já zde zaparkoval auto.
Vystoupili jsme.
„Znám to tu. Pojď za mnou,“ řekl jsem Nancy.
Moc lidí zde v noci nebylo, takže si nás nikdo nevšímal, když jsme přebíhali po mostech, občas lezli po budovách a skákali přes vodu.
„Nebýt Animu, tohle by jsme neuměli,“ řekl jsem.
„Nebýt Animu, nedostali by jsme se do téhle situace,“ setřela mě Nancy.
„To zase není úplně pravda,“ řekl jsem, ale Nancy mě nevnímala.
Konečně jsme se dostali k Ponte Rialto. Byl to vysoký, bílý most. Společně jsme se na něj postavili.
„No… co teď?“ zeptala se Nancy.
Odpověď však přišla sama. Najednou se zde objevili lidé se znaky Absterga a… se zbraněmi v rukou.
Za námi se objevili další lidé. Tentokrát však se znaky asasínů.
„Utečte za nás!“ vykřikl jeden z nich. Většina z nich měla na hlavě kapuce.
Střelba přišla rychle a nečekaně. Jedna vlna však dostihla i mě.
Zakřičel jsem, přepadl přes Rialto do vody a věděl, že tohle je konec mého dobrodružství.
pokračování příště...