Prolog - Abstergo Industries
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen 2012
Jmenuji se Henry Dale. Pracuji ve společnosti Abstergo. Zjednodušeně by se dalo říct, že jsme novodobými templáři. Byl jsem vybrán, abych podstoupil výcvik, díky kterému budeme moci zaútočit na asasíny… jednou provždy je zničit. Vím, zní to jako z nějakého amerického akčního filmu, ale je to pravda. Asasíni už dlouhou dobu maří naše plány. Jedna pracovnice Absterga, Lucy Stillmanová, ukázala být spojenkyní asasínů (abych pravdu řekl, nepracovala zde moc dlouho). Mohla jim tak předávat informace přímo z Absterga. Začali jsme měnit naše bezpečnostní hesla, obnovovat naše zastaralé systémy, ale nestíháme to vše. Máme vážnou potíž, protože asasíni nyní mohou vědět o každém našem kroku.
Právě jsem, s několika dalšími pracanty Absterga, stál v obrovské místnosti. Všichni jsme na sobě měli bílé košile a modré džíny. Bylo zde mnoho kabin, ve kterých se nacházely Animy, stroje, které nám mají zajistit výcvik. Na konci místnosti, několik metrů nad zemí, stálo malé pódium. Na něm stál starší muž v dlouhém, bílém plášti. Všichni ho zde znali, byl to jeden z vlivných pracantů Absterga; Warren Vidic.
„Animy, kam jen oko dohlédne,“ řekl Vidic. „Je to krásný pohled, zvlášť odtud shora. Ale odkláním se od toho, kvůli čemu jsem zde.“ Vidic se odmlčel a pokračoval: „Naši inženýři strávili nespočet hodin ve zdokonalování tohoto velkého tajemství, nejmodernějšího zařízení, aby se stal nejambicióznějším projektem dnešní doby.“ Vidic se významně rozhlédl a pokračoval. „Nahráli jsme DNA z desítek našich nejvíce… pozoruhodných subjektů a destilovali podstatu jejich unikátních schopností.“ Na zdi za Vidicem se promítalo mnoho výjevů, nyní tam byl Subjekt 17, Desmond Miles, jemuž se podařilo utéct společně s Lucy Stillmanovou. Na fotce měl bílou mikinu a modré džíny. Měl krátké černé vlasy. Vidic pokračoval: „Stojíte nyní v této místnosti, protože jste nám výborně sloužili, nutno říct, loajálně. Nyní je čas, abyste se stali něčím víc.“ Kecy, kecy kecy… s tímto vším už jsme byli obeznámeni, ale Vidic měl zřejmě potřebu říct nám to vše oficiálně. Na zdi za ním se začaly promítat další obrazy, nyní římské památky jako například Pantheon, Andělský hrad… „Váš první čas v Animu bude matoucí. Někteří možná i zpanikaří. K přizpůsobení se soustřeďte na svůj tréninkový program. Někteří z vás budou v týmech a chránit nebo desynchronizovat VIP, ale většina z vás půjde na vlastní pěst. Jakmile budete vybráni, obdržíte okamžitě své cíle k zabití. Věříme, že jste stále ve střehu. Jakmile bude přenos kompletní, budete mít schopnosti dostačující k rozdrcení zbytku Řádu Asasínů, ukončení tohohle jednou provždy. Nějaké otázky?“ Vidic se rozhlédl, a když se nikdo neozýval, pokračoval: „Dobrá. Začněme tedy.“
---
Všichni kolem mě se zdáli být stejně zmatení jako já. Zabíjení? O tom jsme nevěděli… Co to má znamenat? Mělo jít o výcvik, ale ne o výcvik v zabíjení. Ale vlastně co jiného jsem si měl představit pod pojmem vypořádat se s asasíny?
Z úvah mě vytrhl kdosi, kdo mne chytl za ruku. Otočil jsem se a zjistil jsem, že je to Nancy Astonsová, moje dlouhodobá kamarádka a taktéž jedna z pracovnic Absterga. Měla černé brýle a sametové, dlouhé hnědé vlasy. „Ať ti to jde,“ řekla a usmála se.
„Jo, díky… době taky,“ řekl jsem a též jsem se usmál. Poté odešla.
Začal jsem se rozhlížet a přemýšlet, do jaké kabiny mám asi jít, když v tu chvíli se z jedné ozvalo: „Pane Dale, vy sem!“
Uvnitř kabiny byl psací stůl se židlí a samozřejmě ocelově modrý stroj ve tvaru kvádru; Animus.
„Lehněte si, prosím,“ řekl muž, který mne zavolal. Na místě pro hlavu ležela v Animu jakási zářící dioda. Muž začal ťukat něco do notebooku připojenému k Animu. V té chvíli vešla do kabiny mladá blondýnka; Caroline Greyová. Její trestní rejstřík také nebyl zrovna prázdný; prý byla nějak zapletená do útěku Shauna Hastingse, který patřil k asasínům. „Tady máš ty materiály.“ Podala muži několik papírů sepnutých kancelářskou sponou.
„Díky,“ řekl muž a Caroline odešla.
Muž začal opět ťukat něco to notebooku a během to mi nad hlavou vyjela jakási obrazovka. Nejdříve tam bylo pouze trojúhelníkové logo Absterga složené ze tří částí, ale když muž odstoupil od notebooku, tři části znaku se od sebe oddělily, ozval se ženský, elektronický hlas: „Vítejte v Animu,“ a na obrazovce se objevil nový text:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 15. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie
„Připravte se…“ řekl muž tajemně. Na obrazovce se objevilo bílé prostředí a mé dobrodružství začalo…
1. Kapitola – Bratrstvo
Řím, Itále
Bžezen 1503
Přes střechy římských domů běželi dva muži. Jeden byl oblečený jako doktor; měl dlouhý, hnědý kabát, bílou masku s dlouhým, špičatým nosem a černý klobouk. Druhý muž, který ho zřejmě honil, měl krátké, hnědé vlasy a kolem hlavy měl omotaný šedý šátek. Zloděj. Byl to zloděj, lapka, pobuda, což bylo poznat i podle jeho otrhaného oblečení.
Doktor se jmenoval Alighero Abate. Přestože to mnoho lidí nevědělo, Alighiero byl členem řádu asasínů, v jehož čele stál Ezio Auditore da Firenze. Ale lapka to věděl. Věděl to, protože patřil k templářům a jeho úkolem bylo Alighiera zabít.
Jak běželi, mnoho tašek na střechách praskalo a padalo k zemi, čehož si všimli i vyděšení lidé na zemi.
Alighiero právě skočil na dům, jehož protější strana byla obehnána vysokou, úzkou zdí. Za zdí byla malá zahrada. Alighiero si vzpomněl na výcvik: Když padáš na zem, je jedno jak dopadneš. Pokud ale padáš na úzké prostory, jako jsou třeba vršky zdí, dej nohy k sobě. Dopad pak bude přesnější a nespadneš. Na konci budovy skočil, dal nohy k sobě, skrčil se… po dopadu zavrávoral, ale nespadl. Ohlédl se. Lapka právě skočil na budovu za ním. Alighiero seskočil ze zdi, rozeběhl se, z váčku u opasku vytáhl malou kouřovou bombu a hodil ji za sebe. Vzápětí uslyšel křik a dušení.
Když dým trochu prořídl, otočil se a šel za slzícím lapkou a chytl ho za krk. Byl na kolenou, takže ho Alighiero zvedl na nohy. U opasku měl připnutou injekci plnou světle žluté tekutiny. Vytáhl ji, dal ji lapkovi před obličej, zmáčkl ji a z injekce vystříkla tekutina. „Víš co to je?“ zeptal se Alighiero zlověstně. Namířil injekci lapkovi na krk a zapíchl mu ji do tepny. „Sladké sny…“ řekl, když mu to krku vstříkla tekutina. Položil lapku na zem, a když pomalu zavřel oči, řekl: „Requiescat in pace…“
---
Tato činnost si však vyžádala pzornost nejen zděšených obyvatel, ale i stráží, které se zde okamžitě objevily. Měly červené tuniky a kalhoty a koženou zbroj. Alighiero si sundal kobouk, masku a kabát rychle je hodil na zem. Měl bílou tuniku a kalhoty a lehkou plátovou zbroj. Přes hlavu si nasadil kápi tuniky. „Vittoria agli assassini…“ zašeptal si pro sebe. Vytasil meč. Když zaútočil první strážce, Alighiero ránu mečem zastavil a ihned poté nakopl strážce silně do rozkroku. Strážce, zasténal, upustil meč a chytl se za rozkrok. Alighiero neváhal a zabodl mu meč do hrudi. Další strážce vyjekl, ale neutekl, nýbrž hned poté zaútočil. Alighiero meč vytáhl a odrazil ránu tak silně, že strážce zavrávoral. Vytrhl mu z ruky jeho vlastní meč a také mu ho zabodl do hrudi. S dalším strážcem se už tak nezaobíral, stiskl spoušť na pravé ruce, namířil s ní na strážce a trhl. Pistole vydala hlasitý výstřel a strážce pomalu spadl k zemi. Čtvrtý, poslední strážce raději utekl. „Chlapci chlapci… kdo vás cvičí v boji?“ zavrtěl Alighiero hlavou.
Čas vrátit se zpět do úkrytu. Alighiero zašel do nejbližších stájí a koupil si koně. Rozjel se směrem na Tiberský ostrov.
---
Alighiero přejel s koněm přes kamenný most, který ležel mezi řekou Tiber a Tiberským ostrovem. Na ostrově se nacházelo mnoho budov a stánků; od doktorů po kováře, obchodníky s potravinami, bankéři, obchodníky s obrazy… Alighiera však zajímala jen jedna určitá budova. Byla kamenná, široká a vysoká, a, co bylo hlavní, nacházel se v ní úkryt asasínů.
Alighiero zastavil koně před budovou a slezl z něj. Sestoupil pár schodů a odemkl dřevěné dveře.
---
Zdi v úkrytu byly ze žlutého kamene. Tu a tam vysel na zdi nějaký obraz.
Alighiero právě procházel kolem dřevěného stolu, kde Ezio často pracoval. Zdá se, že nyní je pryč. Náhle si Alighiero na něco (někoho)vzpomněl. Jeden z hlavních problémů ovšem byl, že úkryt byl příliš rozlehlý. Někomu to mohlo přijít skvělé, ale jemu dělalo problém se zde vyznat. Zkusí štěstí.
Zabočil tedy do levé místnosti. Zde to nebylo, takže šel do další místnosti nalevo… a vida! Byla to knihovna. A věděl, že ona tady bude. A byla.
Jmenovala se Luciana Lanese. Byla asasínkou déle než Alighiero. Měla blonďaté vlasy až k ramenům, bledou tvář, na nose měla několik pih. Stála před skříní s knihami a byla zabraná do čtení jedné z nich tak, že si vůbec nevšimla Alighierova příchodu. Něco však na ní bylo jiného. Neměla klasický oblek jako ostatní asasíni, nýbrž dlouhou, bílou róbu téměř až k zemi s černě pruhovanými rukávy. Přes róbu měla nasazenou bílou tuniku bez rukávů. Přes tuniku měla omotaný opasek s pečetí asasínů. Zpod tuniky jí viselo několik rudých šerp. Na hlavě měla nasazenou kápi. Byl to oblek, který nosí jen Ezio a…
Že jí není vedro, holce, zavrtěl hlavou Alighiero. Potichu se k ní připlížil, rychle jí stáhnul kápi z hlavy a dlaněmi jí zakryl oči. Hlasitě se nadechla, ale když promluvil, cítil, jak se usmála a její tělo se uvolnilo: „Hádej, kdo jsem. Můžeš třikrát.“ Luciana ho chytla za ruce, otočila se a dlouze se políbili. „Chyběla jsi mi,“ řekl po chvíli Alighieri.
„I ty mně,“ usmála se.
„Jak to vypadáš?“ řekl náhle Alighieri.
Luciana našpulila rty. „Co je, nelíbí se ti to?“
„Ne! To ne, ale tohle nosí jen…“ vyvaleně se na ni zahleděl. „Ne! Je to pravda?“
„Ano,“ usmála se. „Dneska večer bude rituál.“
„Tak to u toho nesmím chybět.“
Luciana se zvonivě zasmála. Znovu se políbili.
---
Alighiero šel do místnosti se schody, ve které se nacházely schody vedoucí do dalšího patra a vystoupal po nich. V tomto patře byla chodba s několika dveřmi a Alighiero vešel hned do těch prvních. Jeho soukromý pokoj.
Byla zde postel, malý stůl, skříň s několika zásuvkami a na protější straně místnosti malé okno. Odložil brašnu na stůl, stáhl si z hlavy kápi a sundal ze sebe tuniku. Otevřel první zásuvku u skříně, složil tuniku a vložil ji do zásuvky. Z brašny vytáhl doktorský oděv. Převlek za doktora nebyl náhodný, když totiž ještě Alighiero nepatřil k asasínům, byl doktorem. Složil doktorský oděv a dal ho do zásuvky.
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře. „Dále,“řekl Alighiero. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Luciana. Byla oblečená jen v lehkém spodním prádle. Její vlasy jako by téměř svítily.
„Bellissima,“ vydechl Alighiero. Luciana se tajemně usmála a zavřela za sebou dveře.
---
Luciana se pohnula. „Musím jít,“ řekla rozespale. Oba leželi v posteli zakrytí dekou.
„Nechoď ještě…“ řekl stejně rozespalý Alighiero.
„No tak, musím se připravit na rituál,“ řekla vážně Luciana.
„No jo vlastně… vzala sis sebou aspoň nějaké oblečení?“
„Ne, budu muset jít do svého pokoje takhle, doufám, že mě nikdo neuvidí.“
„To já také.“
Zasmála se a šla ke dveřím. Cestou mu ještě poslala vzdušný polibek.
2. Kapitola – Rituál
Alighiero a všichni ostatní asasíni se shromáždili v místnosti, kde se konaly rituály. Stáli podél zdí. Uprostřed místnosti se táhl dlouhý, červený koberec. Po zdech visely červené vlajky se zlatým znakem asasínů. Na konci místnosti bylo něco jako malé pódium. Na pódiu stál Ezio Auditore, oblečený jako Luciana, a Niccolò Machiavelli, politik a jeden z asasínů, v červeno-modrém obleku. Před nimi stál podstavec s ohněm a v něm byly položené železné kleště.
Luciana kráčela pomalu po koberci k pódiu. Ezio zatím začal arabsky pronášet: „Laa shay’a waqi’un moutlaq bale kouloun moumkine.“ Luciana zatím vystoupala po schodech na pódium. Položila si ruku na hruď na znamení pozdravu, totéž udělali Ezio a Machiavelli. Ezio pokračoval: „Tato slova odhalují slova našeho přesvědčení.“ Vytáhl kleště z ohně. „Pracujeme ve tmě, abychom sloužili světlu. Jsme asasíni.“ Luciana věděla, co má udělat. Natáhla levý prsteníček a Ezio jí vypálil znamení asasínů. Zavrtěla se, ale nevykřikla. „Nic není pravda, vše je povoleno.“ Toto všichni sborově zopakovali.
Poté, Luciana, Ezio a Niccolò odešli.
Žádné komentáře:
Okomentovat