Třetí část mé povídky. Právě zde se odehrají důležité události. Pěkné čtení.
5. KAPITOLA – NEJISTOTA
Abstergo Industries
Florencie, Itálie
Říjen 2012
„Musíme ho odpojit… nic nefunguje.“
-SynchError
-shd.anima/aabate.ddna.18.3.3
* * *resetuji * * *
-Nelze synchronizovat
-Načtení vzpomínky selhalo
Pomalu jsem se zvedl. Kolem mne stálo několik lidí; muž, který mne sem zavolal, Caroline Greyová a (a to je co říct) sám doktor Warren Vidic. Oblečen byl ve svém tradičním doktorském plášti.
Naprosto jsem nechápal, proč jsme přestali. Minulost mého předka mne plně zaujala a vyhnala mi z hlavy myšlenky na všechno ostatní. Vyslovil jsem své myšlenky nahlas.
„Podívejte se na své ruce,“ ukázala na ně Caroline.
Podíval jsem se. Strašně se klepaly. Kdyby mi to nikdo neřekl, zřejmě bych si toho nevšiml. Nejsem žádný strašpytel ale tohle mě trochu znepokojilo. Snad neskončím jako subjekt 18?!
Muž sedící u Animu si zřejmě mých obav všiml.
„Měl byste si alespoň trochu odpočinout,“ prohlásil.
Vidic nespokojeně zamlaskal. „Můj plán nesmí být nijak přerušován. Jak se pan Dale vrátí do Animu, chci okamžitě podat hlášení!“
A tohle tu bylo každý den. Toho dědka jsem nemohl vystát, a jsem si téměř jistý, že nemálo lidí zde v Abstergu má stejný názor jako já.
„Postarám se o to,“ řekla Caroline.
„Vy se radši starejte o sebe, slečno Greyová, nevzpomínáte si, z čeho jste byla obviněna? A podle mne to zase není úplná lež!“ Po tomto výstupu Vidic okamžitě odešel.
Caroline se sesula k zemi. „Nikdy… nikdy jsem… nic takového neudělala!“ nevěděl jsem to jistě, ale zdálo se mi, že pláče. „To jen on mi nechce věřit! Nikdy… nikdy v životě jsem nezažila takovou buzeraci jako od něj!“
„To bude dobré…“ přistoupil k ní muž od Animu.
Můj stav se zhoršoval. Doteď mi klepání rukou nevadilo, ale začala se mi třást i hruď a cítil jsem menší závrať.
Caroline se pomalu zvedla.
„Pojďte, pane Dale,“ řekl muž.
Vyšli jsme z kabiny.
„Kde… kde je Nancy?“ zeptal jsem se trochu nejistě.
„Je v pořádku, měla by být někde tady…“
Došli jsme k určité kabině a muž ji otevřel. Nancy ležela na Animu, nad hlavou měla placatou obrazovku.
Zdála se v pořádku.
Zatím.
Muž dveře zase zavřel a řekl mi: „Svého stavu se nelekejte; mnoho uživatelů Animu mělo při jeho prvním použití podobné problémy.“
A kolik jich po jeho použití skončilo jako subjekt 16? Blesklo mi hlavou, ale raději jsem to nevyslovil nahlas.
Zabočili jsme doleva. Když jsme došli na konec místnosti, ocitli jsme se přede dveřmi, které šli otevřít jen tajným heslem. To se zadávalo na malé obrazovce s tlačítky nalevo od dveří. Muž zadal heslo, zablikalo zelené světlo a dveře se otevřely.
Ocitli jsme se v dlouhé chodbě. Zdi byly ocelově šedé, tu a tam nějaké dveře a obrazovka. Celkově nebyla výzdoba Absterga nic moc.
Šli jsme chodbou až nakonec, otočili se doprava a hned do prvních dveří po naší levici zadal muž heslo.
Octli jsme se v místnosti s bíle povlečenými postelemi.
Nemocničními postelemi.
Postele byly pravidelně srovnané u zdí a byly k nim připojené jakési bílé přístroje.
„Lehněte si třeba sem,“ ukázal muž na jednu z postelí.
Sundal jsem si boty lehl si.
Muž mi vytáhl rukáv košile na pravé ruce a připnul mi na ní pásek připojený ke kabelu přístroje.
Namačkal něco na přístroji, odepnul mi pásek a řekl: „Zkuste se trochu prospat.“
Muž odešel a zavřel dveře.
Na přemýšlení jsem se nezmohl, a proto jsem hned usnul.
---
Probudil jsem se uprostřed noci. Na stolku vedle postele jsem nahmatal lampu a rozsvítil ji. Kromě mě nikdo v místnosti nebyl.
Už mi bylo lépe, závrať zmizela a ruce se mi taktéž netřásly.
Vzpomněl jsem si na svých pár posledních hodin v Animu. Takže toto je můj prapředek z šestnáctého století? Takhle to vypadalo v dávných dobách v Itálii…
Něco mi ale připadalo divné. Templáři. Jsou opravdu to dobro, které o sobě hlásali? Každý den, každá minuta mě přesvědčují o tom, že ne. A Animus mi ukázal minulost. Naprosto stejná. Co když si jen Abstergo namlouvá, že jsou dobro, nebo o tom dokonce ví a své zlo nazývají dobrem?
Co když jsem já Ten zlý?
Ale co když nejsem templář?
Co když jsem asasín?
Zhasnul jsem lampu a opět usnul.
---
Ráno mne probudil příchod Caroline Greyové.
„Jak se cítíte?“ zeptala se.
„Skvěle,“ usmál jsem se. „Co Vidic, pořád zlobí?“
Caroline se zachmuřila. „Není to nejlepší.“ Její výraz v tváři se zase zlepšil a zeptala se: „Takže… jste připraven?“
„Připraven na co?“
Caroline se zasmála. „Přece vrátit se zpět do Animu.“
„Jo, aha… Jo, jsem,“ odpověděl jsem a uvědomil jsem si, jakou pitomost jsem právě vyslovil a cítil jsem, jak mi hoří tváře.
Obul jsem si boty a vyšli jsme ven z místnosti. V tu chvíli jsem si něco uvědomil.
Co když zvěsti, které říkají, že Caroline zradila templáře, jsou pravdivé? Co když mám před sebou asasína? Co kdybych…
„Caroline? Mohl bych si na pár minut odskočit do své kanceláře?“
„No… ale vraťte se hned zpět, znáte Vidica…“
„Nebojte, budu zpět během pěti minut.“
„Dobrá,“ usmála se.
Odešel jsem a rozeběhl se do své kanceláře. Z kapsy jsem vyndal klíč a odemkl ji.
Má kancelář vypadala úplně stejně jako všechny ostatní; okno se žaluziemi, psací stůl s počítačem, skříňky…
Ze zásuvky jsem vytáhl svůj černý notebook Acer. Zapnul jsem ho a zadal heslo, počkal, až se načte a zapnul internetový prohlížeč. Přihlásil jsem se na email. Kromě klasických emailů typu “tisíc nových slev“ jsem našel email od někoho s uživatelským jménem Erudito. Email neměl žádný předmět a tak jsem ho otevřel.
„Viděl jsi pravdu. Poznal jsi co je špatné a co dobré. Tvůj čas nastal. Nyní máš šanci… přidej se k nám… 7243.“
Mé obavy a pochyby vzrostly. Týkal se tenhle email opravdu toho, na co jsem právě myslel? A co znamená to číslo?
S podobnými obavami se mi kdysi svěřila Nancy. Co kdybych opravdu něco podnikl?
Vypnul jsem notebook, dal ho zpět do zásuvky, vyšel z kanceláře a zamkl ji.
---
Vrátil jsem se do místnosti s Animy. V mé kabině už čekal známý muž.
„Lehněte si, prosím…“ řekl.
Lehl jsem si a nad hlavou mi přejela skleněná obrazovka.
„Vítejte v Animu,“ oznámil ženský hlas.
„Takže, skončili jsme tím, že váš předek zavraždil jakéhosi Fabia nebo jak se jmenoval, ve městě Monteriggioni,“ shrnul mi mé vzpomínky muž. „Pokud vám to nebude vadit, přeskočím odjezd z Monteriggioni, protože zde žádné vzpomínky nevidím. Souhlasíte?“
„Ano,“ řekl jsem.
Na obrazovce se objevil text:
Jméno předka: Alighiero Abate
Datum narození předka: 20. 12. 1485
Datum vzpomínky: 18. 3. 1503
Prostředí vzpomínky: Řím, Itálie
6. KAPITOLA – SMRT
Řím, Itálie
Březen 1503
Alighiero dorazil k Římu, když začalo svítat.
U svého cíle, Fabia Sontaniho, našel dopis, který mu potvrdil, že skutečně zabil správný cíl:
Milý pane Cesare,
myslím, že jsem ho našel. Žádnou pomoc potřebovat nebudu. Budu chápat, pokud budete chtít tuto misi předat Michelettovi, ale byl bych poctěn, kdybyste ji přenechal mně. Nezklamu vás…
Vždy věrný,
Fabio Sontani
Alighiero neměl absolutní ponětí, o co v dopise jde, ale to pro něj nebylo důležité. Předá dopis Eziovi a oznámí mu svůj úspěch.
Brána byla otevřená a Alighiero vjel dovnitř. Několik málo lidí již bylo vzhůru a procházelo se ulicemi.
Dojel na Tiberský ostrov a odložil koně ve stájích.
Došel k hnědým dveřím a vstoupil do úkrytu.
---
V úkrytu nikdo nebyl. Alighiera napadlo, že se nejspíš koná rituál. Šel do rituální místnosti (chvíli trvalo, než ji našel) a čekalo ho překvapení. Nebo spíše šok.
Asasíni stáli podél stěn, jako při rituálu; Ezio a Machiavelli stáli na pódiu, avšak bez ohně; a uprostřed místnosti, na červeném koberci, ležela dřevěná hrobka.
Bylo to jako ve snu. Někdo z bratrstva zemřel. Kdo?
„Requiescat in pace, assassino…“ dořekl právě Machiavelli.
Rituál zřejmě skončil, neboť několik asasínů vzalo rakev a odneslo ji.
Alighiero se ptal, nikdo se mu však neodvážil odpovědět. Až když dorazil k Eziovi, dostal svou odpověď.
„Co se stalo?“ zeptal se Alighiero. Věděl, co se stalo, ale připadalo mu neskutečné zeptat se „Kdo umřel?“.
„Jeden člen bratrstva selhal… zemřel,“ řekl Ezio s nečitelným výrazem v obličeji.
„Kdo?“
„Nemohu to před tebou skrývat, Alighiero. Byla to Luciana. Byla zavražděna v Alhambře.“
Alighierovi se rozmazal pohled před očima. Popošel pár kroků a přidržel se zdi.
„Vím, že jste si byli dost blízcí…“ řekl Ezio, ale Alighiero ho nevnímal.
Bylo to, jako by v něm něco zemřelo, něco zmizelo. Neplakal, ale věděl, že k tomu nemá daleko. Co bude dělat? Připadalo mu, jako by od tohoto okamžiku skončil jeho život. Dělalo se mu nevolno a přestával zřetelně vidět. Myslel, že omdlí.
„Kdo to udělal?“ odhodlal se zeptat po chvíli.
„Byli dva. Jmenují se Caha a Cahin…“
„Ti dva harlekýni?!“
„Ano… nyní se koná karneval v Sieně, jsou tam.“
Alighiero neváhal ani vteřinu.
„Odjíždím do Sieny! Právě teď!“
„Alighiero! POČKEJ!“
Ale to už byl Alighiero pryč z úkrytu.
7. KAPITOLA – KRÁSKA A ZVÍŘE
Siena, Itálie
Březen 1503
Alighiero jel dva dny. Zastavoval se jen na skok ve vesnicích, kvůli zásobám.
Hlavou se mu míhaly vzpomínky na poslední okamžiky s Lucianou.
„Musím odjet do Alhambry.“
„Tak to mi pak musíš vyprávět.“
„Určitě.“
Alighierovi oči se začaly lesknout.
„Jen smrt nás rozdělí…“
Začal vzlykat.
---
Byla noc. V Sieně právě probíhalo období karnevalu. Náměstí bylo zaplněné pruhovanými stany různých barev, dřevěnými hledišti a mimo jiné dřevěným plotem oddělená jezdecká dráha, kde se pořádaly koňské závody, kterými je Siena tak proslulá.
Všude kolem se ozývaly výbuchy ohňostrojů a pochodně plály téměř na každém kroku. Město mělo jakýsi rudý nádech.
Občané města byli oblečeni do přepychových šatů a všichni měli karnevalové masky; chudší lidé jen obyčejné bílé, bohatší lidé měli i zlaté.
Alighiero si stáhl kápi a nasadil si doktorskou masku, která se taktéž dala použít jako karnevalová maska.
Siena působila veselým dojmem, Alighiero však veselý nebyl.
Proplétal se davy lidí, sledoval představení na jevištích a hledal dva harlekýny. Caha a Cahin, sestra a bratr, pocházeli z Francie. Pracovali pro templáře a byli blízcí přátelé Cesareho Borgii, takže jejich představení byla občas trochu krvavá.
Jak se tak Alighiero proplétal davem, oslovila ho mladá dívka, oblečená do červených šatů se třpytkami a bílou, zlatě rámovanou maskou. Spod masky viděl její krvavě rudé vlasy.
„Co tady děláš tak sám, sconosciuto?” zeptala se svůdným hlasem.
„Vy ale také nemáte žádný doprovod, nebo se snad mýlím, dama rossa?” Alighiero v duchu zaklel. Na tohle neměl čas.
Rudovlasá dívka se k němu přiklonila. „Jsem Vittoria… a ty?“
„Alighiero.“
„Nešel bys tancovat, Alighiero?“ zeptala se a rozhlédla se po tančících párech všude kolem.
Nezapomeň, kvůli komu tu jsi! Máš své poslání!
Alighiero zaváhal. Pár chvil tance s Vittoriou by nemělo vadit, navíc bude možná i něco vědět.
„Proč ne?“ řekl nakonec.
Několik dalších minut strávil Alighiero vyměňováním lichotek s Vittorií, poté se odhodlal zeptat.
„Signora, slyšel jsem, že zde mají vystupovat dva harlekýni… bratr a sestra. Neslyšela jsi o tom nic?“
„Sì, pojď se mnou.”
Odvedla ho na jedno z jevišť. Jediný rozdíl zde byl, že zde nebylo hlediště; dav stál kolem dvou harlekýnů.
Caha měla pruhovaný, fialovo-zlatý oblek. Na krku měla zlatý náhrdelník. Na hlavě měla nasazenou fialovou masku s výřezem pro obličej. Na očích měla nasazenou zlatou škrabošku. Její fialové rty zcela vynikaly na bledé pokožce. Kdyby Alighiero nevěděl, co provádí, řekl by, že je krásná.
Zato Cahin vypadal děsivě. Měl pruhovaný, modro-zelený oblek a jeho šaškovská maska vypadala spíše děsivě než vesele.
Oboum dvoum se u pasů houpaly dýky.
Prováděli právě jakýsi trik; Cahin stál ve vzduchu na rukou Cahy a přitom žongloval. Alighiero se začal prodírat davem.
„Co to děláš?!“ zeptala se Vittoria.
Když Alighiero došel na konec davu, rozběhl se, ohnul zápěstí a spod rukávu mu vyjela skrytá čepel. Oba harlekýni už stáli na nohou.
„Tohle je za Lucianu!“ zakřičel a skočil po Cahinovi, ten ho ale odstrčil stranou.
Alighiero se zvedl. Oba harlekýni utíkali pryč. Caha se ohlédla a hodila po něm nůž. Ten se mu zabodl do hrudi.
Alighiero pohlédl na Vittoriu. Dívala se na něj, ale přes masku nedokázal přečíst její výraz.
Rozběhl se za nimi, ale krvácející hruď ho oslabovala. Přesto nezpomaloval.
Harlekýni nasedli na koně umístěné v jednom ze stanů. Okamžitě uháněli pryč.
„NE!!!“ zaburácel Alighiero.
Neměl čas; ukradl koně z nejbližšího stanu a rozjel se za nimi.
pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat